Vydejte se na cestu

Centrem

Chomutova

Loading
Přidat do oblíbených

Procházka historickým středem města provede návštěvníka jako leporelem nejvýznamnějšími okamžiky jeho téměř 800 let dlouhé historie. Najdete v ní řádové rytíře, husitský vpád, slávu šlechtických rodů, náboženské bouře i bohatství měšťanské společnosti.

1. Chomutovská radnice

Původně se zde v 1. polovině 13. století nacházel panský dvorec Načeratů s kostelem. Po roce 1252, kdy město získal řád německých rytířů, byl dvorec přestavěn na řádovou komendu. Komenda patřila mezi nejvýstavnější v Čechách a byla postavena po vzoru komend v městech na území řádového státu v Pobaltí. Stála v jihozápadní části města a byla od něj oddělena vlastní hradbou a příkopem. Hlavní dominantu komendy tvořil kostel sv. Kateřiny s výrazně vysunutým presbytářem. Na kostel sv. Kateřiny navazoval kolmo umístěný raně gotický řádový dům. Ten byl nejen sídlem zemského a chomutovského komtura, ale nacházely se v něm i společné prostory bratří. Další oddělenou část tvořily hospodářské budovy, jejichž součástí byly stáje, krmníky, sýpky, stodoly, kovárna a chlévy. Roku 1411 přešla komenda i město do rukou krále Václava IV. V průběhu 15. století byla využívána jako panské sídlo několika různých majitelů Chomutova. Koncem 15. století nechal Beneš z Veitmile přestavět původní komendu řádu na reprezentativní panské sídlo dle vzoru míšeňského hradu Albrechtsburg. Velkolepá přestavba byla dokončena až za Benešova syna Šebestiána ve 20. až 30. letech 16. století. Nově vzniklé sídlo bylo ještě za Beneše opevněno novou silnou zdí, do jejíhož jihozápadního nároží byla vložena masivní stavba, později nazývána jako zámecká bašta. Ta sloužila nejen k obraným, ale pravděpodobně i k obytným účelům. V roce 1525 stavba utrpěla značné škody při katastrofálním požáru města a byla následně Šebestiánem z Veitmile přestavěna na renesanční zámek, bohatě zdobený terakotovými prvky po vzoru severní Itálie. V roce 1605 se město vykoupilo z poddanství a zámek byl přeměněn na městskou radnici. V roce 1846 byla budova přestavěna, při přestavbě byl odstraněn renesanční vstupní portál a terakotové prvky. V letech 1946 až 1947 podlehlo západní křídlo radnice demolici. Dnes v budově historické radnice sídlí Magistrát města Chomutova, Oblastní muzeum v Chomutově a galerie Art.

2. Kostel svaté Kateřiny

Dnešní podoba kostela vznikla přestavbou staršího kostela, patřícího k dvorci Bedřicha z Chomutova. Původní, menší presbytář s rovným závěrem byl ve druhé polovině 13. století řádem německých rytířů nahrazen větším vrcholně gotickým presbytářem. Jako řádová kaple sloužil kostel sv. Kateřiny až do roku 1411. Koncem 15. století se kostel sv. Kateřiny stal soukromou kaplí rodu Veitmilů, který původní řádovou komendu přestavěl na panské sídlo. Za držení Chomutova rodem Hasištejnských z Lobkovic ve druhé polovině 16. Století byla do podlahy presbytáře kostela vestavěna rodová hrobka a vybudovány dvě oratoře (oratoř pána a paní a oratoř slečen). Z této doby pocházejí také zbytky renesančních fresek. V roce 1605 získalo město svobodu a v průběhu 17. století se kostel sv. Kateřiny stal radniční kaplí pod správou jezuitského řádu. Tou byl až do roku 1773, kdy po zrušení řádu přešel do soukromých rukou a byl odsvěcen. Následně byla v kostele upravena patra a byl využíván jako skladový prostor. Budova postupně chátrala, ale již od 30. let 20. století bylo předloženo několik plánů na její opravu, z nichž se však žádný neuskutečnil. Koncem 60. let 20. století bylo dokonce uvažováno o demolici objektu. Nákladná rekonstrukce se uskutečnila až v letech 1995–2000 a od té doby slouží kostel jako výstavní a koncertní prostor Oblastního muzea v Chomutově.

3. Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Chomutovský farní kostel Nanebevzetí Panny Marie vznikl nejspíš někdy v prvních desetiletích 14. století a je poprvé zmíněn k roku 1330 v listině vydané papežem Janem XXII. Původně to snad byla jednoduchá trojlodní chrámová stavba, ze které se do dnešních dnů zachovala pouze sakristie s chrámovou pokladnicí v patře, propojená schodišťovou věžicí. Přestavba původního kostela na typické pozdně gotické síňové trojlodí se uskutečnila od roku 1516 podle plánů chomutovského architekta Jörga Schremmleho a trvala po celé 16. století. Zaklenutí trojlodí pod vedením mistra Jacoba Hanse je na jednom ze svorníků datováno k roku 1539. Roku 1542 byla do trojlodí vestavěna západní kruchta a již vrcholně renesanční jižní tribuna s bohatě zdobenou panskou oratoří Lobkoviců je datována k roku 1585. V roce 1598 byl děkanský chrám poškozen požárem, který narušil i klenbu presbyteria, které tak bylo roku 1625 nově zaklenuto. Další úpravy chrámu byly provedeny roku 1699, tehdy byl snesen západní renesanční štít. Koncem 19. století byla statika děkanského chrámu tak výrazně poškozena, že musel být uzavřen. V letech 1909–1915 probíhala kompletní rekonstrukce chrámu. V rámci ní byl obnoven i západní štít, údajně dle originální předlohy. Dle původního návrhu rekonstrukce měla být obrácena dispozice kostela a presbyterium se sakristií mělo být zbouráno, ale naštěstí nebyl tento projekt realizován.

4. Městská věž

Vznikla jako jižní věž děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v rámci jeho pozdně gotické přestavby kolem roku 1520. Ve vstupním přízemí věže a v točitém schodišti, které vede do prvního patra, se nachází sklípková klenba, která dokládá aktuálnost míšeňského slohu v Chomutově i v první třetině 16. století. Městská věž nesloužila pouze jako zvonice, ale byla také vyjádřením městských svobod. Proto také nebyla spravována farností, ale městem. Na rozdíl od měst královských však nebyla součástí radnice (jako v Kadani, Mostě, Praze nebo Brně), ale jako u části měst poddanských přiléhala ke stavbě městského chrámu. Stavba věže byla dokončena roku 1584, ale již o několik let později ji poškodil požár. V roce 1613 poskytl jeden z chomutovských měšťanů ve své závěti prostředky na opravu věže a na dostavbu nového patra, obojí bylo dokončeno roku 1614. Údržba městské věže byla pracná a nákladná a již roku 1651 musela být znovu opravena její střecha. Při této příležitosti byl na vrchol střechy osazen mosazný pozlacený orel, který vystřídal původní slunce a hvězdy. V roce 1873 byla věž díky finančnímu daru chomutovského měšťana Friedricha Collina znovu přestavěna, tehdy získala svou dnešní neogotickou podobu, která změnila původní renesanční krov věže, jež tak ztratila tvar báně. Poslední přestavba věže se uskutečnila v letech 1985–1990 a od této doby slouží i jako městská vyhlídková věž.

5. Sloup Nejsvětější Trojice

Barokní sochařská památka byla postavena v roce 1697 z nadace chomutovského pekařského mistra Andrease Wolfa a jeho ženy Kateřiny. Sochařská výzdoba je dílem Ambrože Laurentise. Na vrcholu korintského sloupu je umístěna socha Ježíše Krista s křížem, po jeho pravici je Panna Marie a po levici sv. Anna. Na druhé straně tohoto sousoší je Josef s lilií a knihou, na samém vrcholu pak Bůh Otec a Duch Svatý ve formě holubice. Na podstavci sloupu jsou vytesána jména Andrease Wolfa a Kateřiny Terezie Wolfové společně s prosbou za ochranu města před hladem, válkou a morem. V roce 1719 byl podstavec osazen sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Rozálie Sicilské, sv. Kateřiny Alexandrijské a sv. Jana Křtitele. K původnímu korintskému sloupu přibyla v roce 1725 kamenná kazatelna (balustráda) se sochami sv. Floriána, sv. Jan, sv. František Xaverský, sv. Linharta, sv. Rocha, sv. Viktora a sv. Václava, autorem soch je černovický mistr sochař Jan Oswald. Chybějící atributy znesnadňují identifikaci soch. Vstup na kazatelnu lemují dva andělé světlonoši. Součástí nadace rodiny Wolfových bylo i každoroční procesí v den sv. Anny (26. července) od městského chrámu Nanebevzetí Panny Marie k sloupu Nejsvětější Trojice. V roce 1962 byl sloup restaurován a z důvodu „dopravní obslužnosti“ přemístěn na nové, dnešní místo. Původně však stál o něco níže, proti dnešnímu napojení ulice Chelčického na chomutovské náměstí.

6. Dům č. p. 4

Rohový dům na severozápadním nároží chomutovského náměstí stojí na jedné z nejstarších městských parcel v Chomutově. Blízkost městského chrámu napovídá jeho významnosti. Na místě pravděpodobně původně stával dům chomutovského rychtáře, později byl tento dům na dvou parcelách využit jako radní dům a solnice. Výstavba staré chomutovské radnice by mohla být datována těsně před rok 1397, kdy byla stavba radnice schválena chomutovským a zemským komturem řádu německých rytířů. Původní dům byl snad roubený nebo hrázděný, se zděným přízemím a sklepy. Z těch se do dnešní doby zachovala jen část pod nárožím a komora naproti chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Dům byl zřejmě znovu obnoven až po konci husitských válek, po roce 1460 již dům č. p. 4 dosáhl dnešní rozlohy a byly v něm kromě radnice umístěny i městská pokladnice, městská váha a solnice. V průběhu 16. století byla radnice renesančně přestavěna, ale roku 1598 vyhořela. Po roce 1605, kdy se město vykoupilo z poddanství, se však radnice přestěhovala do chomutovského zámku a dům byl využíván jako hospoda a městský pivovar. Ve třicetileté válce dům zpustl, ale zůstal v majetku města. Počátkem 19. století byl dům v přízemí upraven pro obchod a v patře se nacházely byty úředníků města. V roce 1813, při setkání spojeneckých panovníků v Chomutově, byl v domě ubytován pruský král Friedrich Vilém III. Po roce 1849 sloužil dům jako okresní soud v Chomutově. Koncem 19. století se do přízemí vrátily obchody a patro bylo opět využíváno jako obytné prostory.

7. Dům č. p. 9

Bývá také nazýván jako Collinův dům. Na jeho místě původně stávaly dva gotické domy, které však zanikly v průběhu první poloviny 15. století. Do dnešních dnů se dochovaly jejich původní sklepy pod pravou částí domu. Okolo roku 1450 na nich vznikl dům nový, jehož bohaté sklípkové zaklenutí nemá u ostatních měšťanských domů obdobu. Starší literatura dává vznik tohoto domu do souvislosti s chomutovským měšťanským rodem Collinů, nelze to však potvrdit. K domu patřilo i právovárečné právo a viniční pozemky. Na přelomu 15 a 16. století byl dům bohatě zaklenut sklípkovou klenbou. Ta se nachází ve třech polích loubí před domem, velké vstupní síni, vedlejším sále, na chodbě ve vnitřním dvoře a v komoře. Složitý vzor zaklenutí vedlejšího sálu se přesně shoduje se vzorcem sklípkové klenby domu míšeňského biskupa v saském Wurzenu. Dosud nedořešená je otázka původního majitele domu a zadavatele kleneb. Jednou z možností je, že dům sloužil jako vdovské obydlí Bonuše Caltové z Kamenné Hory (†1511), manželky Beneše z Veitmile. V roce 1530 byl dům již v majetku Daniela Reinharda a byl to jediný měšťanský dům, kde mohla být ubytována šlechta. Privilegium k tomu bylo Reinhardovi uděleno pány z Veitmile. Později se dům stal majetkem Mikuláše Wolfa a roku 1590 jej koupil Friedrich (Bedřich) Kolin. Rodina Kolinů (Collinů) vlastnila dům až hluboko do 19. století. Dům byl na přelomu 18. a 19. století zásadně klasicistně přestavěn. Výrazná stavební rekonstrukce se pak domu dotkla ještě i v 50. letech 20. století, kdy bylo provedeno nové obloukové ostění oken a dveří v přízemí. V domě č. p. 9 byl v letech 1963 až 1973 umístěn Závodní klub Dolu Jan Šverma. Tzv. Švermák patřil k nejstarším bigbítovým klubům v Československu.

8. Domy č. p. 14 a 15

Dům čp. 14 po vyplenění a obsazení města husitskými vojsky v roce 1423 přestavěl chomutovský rod Hynců ke sladovnickým a pivovárečným účelům, jejichž součástí bylo i šenkování piva a vína. V hostinci se také mohli ubytovávat tzv. „lepší lidé“ (šlechta, bohaté erbovní měšťanstvo). Rodu Hynců dům patřil až do roku 1606, kdy jej prodal annaberskému měšťanu Pavlu Rothovi. Ten v něm hospodařil až do roku 1637, kdy se vrátil zpět do Saska. Hostinec a dům poté koupil sladovník Jan Sedlář, který však byl i s celou svojí rodinou zavražděn císařskými vojáky Götzova regimentu. Dům tak až do konce třicetileté války zůstal pustý. Několik let po konci války se v něm usadil a dům si od města pronajal bývalý císařský důstojník Jan Adam Kirš, který tam znovu začal provozovat hostinskou a šenkovní činnost. 18. listopadu 1676 si hostinec pronajal Jakub Šmucler, který dům pojmenoval „Reiter“ (Jezdec), protože se v něm často ubytovávali důstojníci jezdeckých regimentů a chomutovské vojenské posádky. Jako hostinec a později hotel sloužil dům pod různými majiteli až do roku 1920, kdy jej koupil a na bankovní dům přestavěl Německý úvěrový ústav.
Dům čp. 15 patřil mezi největší měšťanské domy v Chomutově a již od konce 15. století měl právovárečné a sladovnické právo, od 16. století šenkovnické právo. Od 18. století v něm sídlil první chomutovský hotel pojmenovaný „Hotel Zum schwarzen Adler“. Od začátku 19. století byl v majetku rodiny Doberauerů. Od roku 1894 do roku 1937 hotel provozoval Spolek právovárečného chomutovského měšťanstva. Podnik byl sídlem mnoha chomutovských spolků (Chomutovský spolek řemeslníků, Německý sportovní spolek „Vlaštovka“… atd.) a v sále hotelu bylo v roce 1921 zřízeno Invaliden-Kino, jehož výnosy byly určeny pro válečné invalidy (po roce 1945 kino Slávia, po roce 1955 kino Svět).
Oba domy jsou spojeny se setkáním tří panovníků nové protinapoleonské koalice ve dnech 21.-24. srpna 1813 v Chomutově. Byli jimi rakouský císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexander I. S panovníky přijela i početná suita a generalita spojeneckých armád – bratr cara Alexandra velkokníže Konstantin, ruský vrchní velitel Barclay de Tolly, Alexander Ivanovič Osterman-Tolstoj, rakouský polní maršál a vrchní velitel české armády Karel Filip kníže Schwarzenberg, generál Jeroným Karel hrabě Colloredo-Mansfeld, rakouský generál hrabě z Bubna, náčelník štábu České armády podmaršálek Václav Radecký z Radče a ruský polní maršál Jean Victor Moreau. Jednání se kromě politických důsledků vstupu Rakouska do války týkalo i plánů blížícího se vojenského tažení a koordinace společného postupu všech spojeneckých vojsk. Chomutov byl pro toto setkání zvolen pro svoji polohu na přístupech k Sasku a jeho blízkosti ke stávající linii fronty. Právě Sasko bylo zvoleno za bojiště pro rozhodující střet s Napoleonem a jeho spojenci, označovaný jako Bitva národů.
Porada, na níž se formovaly pozdější hlavní politické události Evropy, trvala do 24. srpna. V Chomutově byl taky vydán rozkaz k okamžitému pochodu spojenecké armády do Saska. Poté se spojenecké vojsko vydalo po lipské silnici přes Krušné hory směrem na Drážďany. Dle kronik procházelo Chomutovem ve dnech 24.–25. srpna na 120 000 spojeneckých vojáků.
Dne 4. října započal nový spojenecký postup do Saska a 5. října se znovu do Chomutova vrátili ruský car Alexander a rakouský císař František. Spolu s panovníky přijížděli do Chomutova i ministři zahraničí – rakouský Metternich, ruský Nesselrode a britský Castlereagh – a sardinský diplomat Prospero Balbo di Vinadio.

9. Galerie Špejchar

Původně byla tato renesanční stavba, dokončená roku 1613, jednolodní chrámovou modlitebnou, patřící k jezuitské koleji. K budově patřila i zvonice, která byla později zakomponovaná do pozdější stavby barokního chrámu sv. Ignáce. V této podobě můžeme stavbu vidět i na vedutě města od Jakuba Hoefnagela z roku 1617. Jako kolejní chrám sloužila stavba až do roku 1668, kdy byl vysvěcen nový kolejní chrám. Stavbě byla následně upravena patra a byla využívána jako kolejní refektář. Hrálo se tam i pověstné jezuitské divadlo a v refektáři se uskutečnilo také první operní představení v Chomutově. Po roce 1773 byla stavba společně s větší částí areálu koleje předána armádě. V průběhu 19. století část budovy využívalo město jako špýchar nebo skladovací prostory. Po roce 1968 sloužila budova jako sklad prodejny průmyslových výrobků. Již od 80. let se uvažovalo o rekonstrukci zchátralé stavby a o jejím využití jako divadelní scény pro město Chomutov. Projekt byl roku 1984 podán, ale nikdy se neuskutečnil. Od roku 1990 město část budovy pronajalo jako nebytové prostory a byla v ní zřízena soukromá galerie. S rekonstrukcí se započalo až roku 1995 společně s rekonstrukcí atria kolejního komplexu, dokončena byla v roce 2001, kdy zde byla otevřena městská galerie Špejchar.

10. Kostel sv. Ignáce

Původní kolejní chrám byl vybudován na počátku 17. století jako provizorní jezuitská modlitebna do doby, než byl v polovině 17. století vybudován dnešní chrám. Dnes se v těchto prostorech nachází galerie Špejchar. Se stavbou raně barokního chrámu sv. Ignáce se započalo až po skončení třicetileté války. Projekt byl svěřen v Čechách žijícímu italskému architektovi Carlu Luragovi a byl realizován od května roku 1663, chrám byl vysvěcen v červnu 1668. Společně s chrámem sv. Ignáce bylo postaveno i nové křídlo koleje, tím byla dokončena celá kvadratura jezuitského areálu. Původní renesanční kostel byl přeměněn na refektář a jeho věž byla zahrnuta do hmoty západního průčelí mladšího chrámu. Chomutovský chrám sv. Ignáce je typickou ukázkou raně barokní jezuitské architektury v českých zemích. Jedná se o jednolodní stavbu s valenou klenbou, rozdělenou do tří polí s lunetovými výsečemi, a obdélným presbytářem. Po stranách hlavní lodi jsou mezi vtaženými opěrnými pilíři umístěny boční kaple, nad nimiž probíhají tribuny. Chrám se svým dvouvěžovým patrovým průčelím otevírá do chomutovského náměstí. Stavba samotná je ovlivněna jezuitským chrámem v Klatovech nebo kostelem sv. Salvatora v pražském Klementinu. Polygonální dvojvěží může být ovlivněno salcburským dómem. Interiér chrámu byl dokončen v 80. letech 17. století. Z vnitřní výzdoby si významnou pozornost zaslouží zejména štuková výzdoba bočních kaplí v severoitalském stylu, z nichž obzvláště vyniká výzdoba kaple sv. Anny. Vnitřní mobiliář a výzdoba se několikrát v průběhu doby změnily. Jejich významnou součástí byla kopie deskového obrazu Ecce Homo od mistra I. W z roku 1541, která byla vyhotovena v roce 1585 (kopie vystavena v Oblastním muzeu v Chomutově), a gotická plastika Panny Marie, darovaná chrámu krátce po jeho dokončení. Původní hlavní oltářní obraz není znám, ale v roce 1865 byl nový obraz sv. Ignáce z Loyoly namalován chomutovským malířem Vilémem Kandlerem. V průběhu 18. století byl kostel sv. Ignáce doplněn o nové pozdně barokní varhany a rokokové oltáře Panny Marie a Ecce Homo.
V roce 1725 byly do Chomutova jako dar kardinála Salerna přivezeny ostatky sv. Viktora, a slavnostně uloženy v chrámu sv. Ignáce. Po zrušení řádu a jezuitské koleje v Chomutově roku 1773 byl chrám nakrátko předán českým stavům, ale již roku 1788 jej převzalo vojsko jako chrám nově vniklých chomutovských kasáren. Chrám, přestože se stal majetkem armádním a sloužil i jako posádkový, byl však otevřen i veřejnosti. V letech 1899–1911 nakrátko sloužil jako městský děkanský chrám, protože kostel Nanebevzetí Panny Marie byl pro špatný technický stav a opravu uzavřen.
Po roce 1945 chrám pomalu chátral a již v roce 1955 byl jeho interiér popisován jako ve špatném technickém stavu. Do roku 1992, kdy se započalo s opravou, byl technický stav chrámu i mobiliáře vlivem hospodaření armády a vandalismu velice špatný. Rekonstrukce probíhala v letech 1992 až 2000. Dnes patří chrám sv. Ignáce a větší část původního jezuitského areálu městské organizaci Středisko kulturních a knihovnických služeb a slouží jako koncertní a výstavní prostor.

11 Jezuitská kolej, kvadratura

Tovaryšstvo Ježíšovo přišlo do Chomutova roku 1589 na pozvání Jiřího Popela z Lobkovic, jehož záměrem bylo vybudovat v Chomutově nejen jezuitskou kolej s gymnáziem, ale i změnit převážně evangelické město na katolické. Stavba koleje započala roku 1590 a Jiří Popel pro kolej vykoupil parcely několika měšťanských domů v jihovýchodní části náměstí. Arkádové nádvoří s provizorním kostelem (dnešní Špejchar) bylo dokončeno až roku 1613. Důvodem této prodlevy byly nejen odpor místních protestantů, ale i společenský pád a uvěznění Jiřího Popela roku 1594. Dostavbě celého areálu zabránila třicetiletá válka. V únoru 1663 uzavřel rektor chomutovské jezuitské koleje se stavitelem Carlem Luragem smlouvu o stavbě chrámu sv. Ignáce a dostavbě koleje. Stavba byla dokončena roku 1671. Kolej v nové podobě sloužila až do roku 1773, kdy byla uzavřena. V květnu 1776 byla kvadratura přeměněna v kasárna 36. pěšího pluku knížete Kinského. Jako kasárenský komplex sloužila kolej až do 70. let 20. století. V roce 1828 byl Chomutov prohlášen posádkovým městem a 36. pěší pluk vystřídal 1. český batalion (prapor) polních myslivců, ten byl roku 1847 ve svém umístění vystřídán 22. českým batalionem polních myslivců, který v Chomutově sídlil až do roku 1847, kdy byl nahrazen 42. českým zeměbraneckým pěším praporem. Roku 1882 vznikl 92. pěší pluk Chomutov, který zůstal v Chomutově posádkou až do roku 1919, kdy jej nahradil 46. československý pěší pluk a komplex byl přejmenován na Masarykova kasárna. V letech 1938 až 1945 tam sídlil německý prapor protiletadlového dělostřelectva. Jako kasárna byl komplex gymnázia využíván ještě Československou lidovou armádou až do roku 1968. V letech 1981 až 1996 byla kvadratura náročně rekonstruována a v dnešní době v ní působí chomutovské Středisko kulturních a knihovnických služeb.

12 Dům Jiřího Popela

Tato stavba z roku 1590 měla podle původní donace chomutovského pána Jiřího Popela z Lobkovic sloužit jako městský chudobinec podléhající konventu řádu Tovaryšstva Ježíšova. Jednokřídlá renesanční stavba, předsazená do městského parkánu, byla založena přímo na původní hlavní městské hradbě a přiléhala k jedné z obraných věží. Budova začala krátce po dostavbě sloužit namísto chudobince jako jezuitský seminář. V roce 1598 při požáru města vyhořela a o rok později byla opravena, přistavěno bylo i druhé patro a také byl přidán druhý trakt budovy. Zvýšena byla zároveň původní hradební věž, která dostala novou renesanční helmici. Součástí komplexu jezuitské koleje byla i budova správce koleje, postavená naproti koleji koncem 17. století. Jako seminář sloužila budova jezuitské koleje až do roku 1773, kdy byl zrušen, a roku 1779 převzali budovu jako městské gymnázium dominikáni. V roce 1786 převzalo správu nad gymnáziem město, ale pod hrozbou zrušení se gymnázia v roce 1811 ujali osečtí cisterciáci. Od 30. do konce 40. let 19. století byla budova stavebně upravena, její vnějšek byl přebudován v pozdně klasicistním slohu, původní báň věže byla snesena a místo ní vznikla plošina určená k astronomickým a meteorologickým pozorováním. V roce 1851 opět nad školou jako městským vyšším gymnáziem převzalo správu město a od roku 1870 tam působilo gymnázium reálné. V této budově sídlilo až do roku 1932, než byla postavena nová budova reálného gymnázia v městské části Na Vinohradech. Budova starého gymnázia byla poté předána československé armádě a včleněna do komplexu Masarykových kasáren. Armáda budovu využívala až do roku 1968. V letech 1970–1972 byla budova rekonstruována a předána KSČ jako Dům politické výchovy, kde se pořádala studia Večerní university marxismu-leninismu (VUML). V roce 1974 se do části budovy přestěhovala také okresní knihovna, kterou v těchto prostorách v roce 1981 nahradilo okresní muzeum. V roce 1989 byly k muzeu připojeny i prostory Domu politické výchovy. V budově, nesoucí jméno svého zakladatele Jiřího Popela z Lobkovic, dnes sídlí Oblastní muzeum v Chomutově.

13. Zbytky městského opevnění a bašta č. p. 15

Tato stavba z roku 1590 měla podle původní donace chomutovského pána Jiřího Popela z Lobkovic sloužit jako městský chudobinec podléhající konventu řádu Tovaryšstva Ježíšova. Jednokřídlá renesanční stavba, předsazená do městského parkánu, byla založena přímo na původní hlavní městské hradbě a přiléhala k jedné z obraných věží. Budova začala krátce po dostavbě sloužit namísto chudobince jako jezuitský seminář. V roce 1598 při požáru města vyhořela a o rok později byla opravena, přistavěno bylo i druhé patro a také byl přidán druhý trakt budovy. Zvýšena byla zároveň původní hradební věž, která dostala novou renesanční helmici. Součástí komplexu jezuitské koleje byla i budova správce koleje, postavená naproti koleji koncem 17. století. Jako seminář sloužila budova jezuitské koleje až do roku 1773, kdy byl zrušen, a roku 1779 převzali budovu jako městské gymnázium dominikáni. V roce 1786 převzalo správu nad gymnáziem město, ale pod hrozbou zrušení se gymnázia v roce 1811 ujali osečtí cisterciáci. Od 30. do konce 40. let 19. století byla budova stavebně upravena, její vnějšek byl přebudován v pozdně klasicistním slohu, původní báň věže byla snesena a místo ní vznikla plošina určená k astronomickým a meteorologickým pozorováním. V roce 1851 opět nad školou jako městským vyšším gymnáziem převzalo správu město a od roku 1870 tam působilo gymnázium reálné. V této budově sídlilo až do roku 1932, než byla postavena nová budova reálného gymnázia v městské části Na Vinohradech. Budova starého gymnázia byla poté předána československé armádě a včleněna do komplexu Masarykových kasáren. Armáda budovu využívala až do roku 1968. V letech 1970–1972 byla budova rekonstruována a předána KSČ jako Dům politické výchovy, kde se pořádala studia Večerní university marxismu-leninismu (VUML). V roce 1974 se do části budovy přestěhovala také okresní knihovna, kterou v těchto prostorách v roce 1981 nahradilo okresní muzeum. V roce 1989 byly k muzeu připojeny i prostory Domu politické výchovy. V budově, nesoucí jméno svého zakladatele Jiřího Popela z Lobkovic, dnes sídlí Oblastní muzeum v Chomutově.

14. Špitální kostel sv. Ducha

Původní špitální kostel snad zasvěcený sv. Duchu stál na chomutovském Pražském předměstí zřejmě již od 14. století. Na počátku 16. století byl výrazně přestavěn a od roku 1590 sloužil jako svatostánek chomutovským evangelíkům, když je majitel města Jiří Popel z Lobkovic s pomocí jezuitů vykázal z městského chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Jako evangelický chrám sloužil špitální kostel až do roku 1621. V roce 1598 kostel i přilehlý špitál vyhořel a další požár kostel poškodil v roce 1638, tehdy byl opraven za peníze chomutovských provazníků. V roce 1642 však kostel opětovně i s celým Pražským předměstím vyhořel. V roce 1677 byl znovu opraven, znovu vyhořel roku 1774. V letech 1778 až 1781 byl kostel výrazně barokně přestavěn, chrám tak získal novou dispozici obdélné lodi s mírně obdélným odsazeným mělkým polygonálním presbyteriem a z původního gotického kostela zůstal do dnešních dnů zachován pouze pozdně gotický opěrák ve východní stěně kněžiště. Kostel sv. Ducha nemá věž, na sedlové střeše je však umístěna osmiboká sanktusová vížka. V roce 1794 byl kostel sv. Ducha naposledy poškozen požárem, ale následné opravy již nebyly tak rozsáhlé jako po předchozích požárech. V roce 1900 byl kostel znovu opraven městem, které mělo na chrám patronátní právo, čemuž nasvědčuje i městský znak nad průčelím. Po roce 1950 chrám připadl pravoslavné církvi, která jej provozuje dodnes. V roce 1967 byla zbourána přilehlá špitální budova, poslední stavební úpravy a opravy kostela byly provedeny v roce 2000.

15. Botanická minizahrada

Nově otevřený park, ve kterém je zřízena minibotanická zahrada, se nachází na okraji městské památkové zóny v sousedství areálu budov Okresního soudu. V tomto prostoru byl v minulosti městský hřbitov a již na přelomu 19. a 20. století zde byl vybudován park Theodora Körnera, který měl promenádní charakter. V současné době park slouží nejen k relaxaci a odpočinku, ale také jako minibotanická zahrada, která seznamuje návštěvníky s rostlinami typickými pro oblast Krušnohoří a s dalšími druhy.

16. Dům č. p. 32 U dvou medvídků

Dům č. p. 32 dnes zvaný podle vyobrazení dvou medvědů na jeho portále jako dům „U dvou medvídků“ patří mezi nejkrásnější renesanční domy v Chomutově. Již staré domovní číslo 10 naznačuje, že je to jeden z nejstarších domů ve městě a o jeho významu svědčí i jeho nákladná renesanční přestavba. Po třicetileté válce jej však v opuštěném stavu získal do vlastnictví rod Goldammerů z Behernfeldu, který nechal dům opět opravit. Rod Goldammerů a posléze s nimi spřízněný rod Wohlgemuthů zde provozovaly první chomutovskou poštu. Poštovní jednatelství v domě vydrželo až do druhé poloviny 19. století, a proto byl dům dlouho znám jako „Stará pošta“. Dům změnil na počátku 19. století majitele a nadále patřil rodině Herbrichů. Renesanční pískovcový portál tohoto domu patří k nejkrásnějším v Chomutově. Vedle již výše zmíněných postav dvou medvědů je v klenáku portálu umístěn erb se strnadem s roztaženými křídly – znakem rodiny Goldammerů z Behernfeldu.

17. Dům č. p. 48 U dvou rytířů

Dům č. p. 48 byl odpradávna majetkem rodu Svojetínských ze Svojetína. Rod je doložen v městských knihách, např. koupí chmelnice Janem Danielem Svojetínským za Vinařskou bránou v místě kde stojí socha sv. Anny. Svojetínští vlastnili rozsáhlé vinohrady a v domě provozovali vinárnu s prodejem vína. Poslední Svojetínský jako advokát a městský radní získal pro Chomutov v r. 1773 ves Hrušovany. Po jeho smrti připadl dům s veškerým majetkem městu. Dům později koupil Johann Binder ze saského Annabergu a zřídil hospodu a vinárnu. Provoz vinárny zahájil po opravě domu 25. srpna 1902. Rodina Binderů pak vlastnila Binderovu vinárnu (Binder´s Weinstube) až do roku 1945. Po válce zde vznikla restaurace U dvou rytířů, která je provozována dodnes. Restaurace si zachovala z větší části autentický interiér původní Binderovy vinárny. Nově byly využity i původní vinné sklepy Binderova velkoobchodu s vínem. Historizující interiér s bohatou výmalbou si ponechal přitažlivost dosud.

Scroll to Top