Železniční stanice Chomutov vznikla jako společný projekt Společnosti buštěhradské dráhy, Ústecko-teplické dráhy a města Chomutova v letech 1868 až 1870. Stavbu navrhl pražský stavitel Ing. Josef Pára a jeho pozdně klasicistní nádražní budova sloužila oběma zmíněným železničním společnostem až do roku 1923, kdy byly veškeré soukromé železniční společnosti převzaty Československými státními drahami. Nádražní budovu roku 1872 doplnila naproti stojící hrázděná stavba nádraží Duchcovsko-podmokelské dráhy. Koncem 19. století se Chomutov stal významným železničním uzlem, spojujícím tři soukromé uhelné tratě s přímým spojením nejen do Prahy, Teplic a Ústí nad Labem, ale přes dvě horské tratě i do Saska a přes Cheb a Plzeň do Bavorska. Protože bylo chomutovské nádraží pro buštěhradskou dráhu nejvýznamnější, byla při něm zřízena také vozovna, výtopna a hlavní železniční opravny této společnosti. Po převzetí Duchcovsko-podmokelské, Buštěhradské a Ústecko-teplické dráhy státem byla budova druhého nádraží přebytečná a tak ve 20. letech 20. století došlo k přeměně druhého nádraží na nádraží nákladní. V průběhu 20. let 20. století byly vozovny rozšířeny a ve 30. letech 20. století zde byly postaveny dvě velké železniční rotundy. Projekt stavby třetí rotundy přerušila následná okupace a válka. Koncem druhé světové války byl chomutovský železniční uzel silně poničen spojeneckým náletem. Obzvlášť těžce byly poškozeny obě rotundy a výtopna. Do začátku 50. let 20. století však již byly škody opraveny a v Chomutově zahájily provoz železniční opravny pro celé severní Čechy. V průběhu 90. let 20. století si omezení železniční dopravy vynutilo ukončení provozu opraven, ale roku 2006 se do obou rotund nastěhoval železniční depozitář Národního technického muzea s největší sbírkou železniční techniky v ČR.
Původní chomutovská pošta sídlila v domě č. p. 38 na dnešním Husově náměstí. Rozhodnutí o vybudování nové moderní poštovní budovy padlo roku 1908, ale než se započalo z realizací stavby samotné, uplynuly ještě další čtyři roky. Město nejprve muselo vykoupit a nechat zbourat domy č. p 61, 63, a 64 na rohu dnešní Revoluční a Nerudovy ulice. Projekt samotný se několikrát změnil, když bylo kvůli výšce okolních domů upuštěno od původního návrhu velké dvojpatrové stavby. Nakonec zvítězil návrh nízké dvoukřídlé rohové budovy s centrální rotundou, která neměla být vyšší než 13 m. Stavba nové budovy se však výrazně prodloužila, což byl důsledek první světové války. Otevřena byla až v únoru 1915. Jako budova poštovního úřadu budova sloužila až do roku 1973, kdy byla otevřena budova nové pošty na Palackého ulici. V prvním desetiletí 21. století prošla budova rekonstrukcí a dnes slouží jako kancelářské prostory. Pozoruhodná je dochovaná vitráž rakouské orlice nad vchodem.

Na místě pozdějších Mannesmannových závodů stála již od roku 1870 slévárna litiny s pudlovnou, modelárnou a tažírnou plechů patřící chomutovské „Krušnohorské železářské a ocelářské společnosti“. Ta však v důsledku finanční krize roku 1873 musela svou činnost ukončit. Tento komplex železáren získala v roce 1887 společnost bratří Mannesmannů z německého Remscheidu, kteří hledali objekt vhodný k využití jejich nově objevené metody bezešvého válcování trubek. Bývalou železárnu přestavěli a již rok poté v ní byla vyválcována první bezešvá trubka novou poutnickou metodou. Do začátku 20. století se závod značně rozrostl a patřil k největším válcovnám na evropském kontinentu a počátkem století chomutovské válcovny zaměstnávaly již na 2 000 zaměstnanců. V průběhu první světové války byla produkce zaměřena na zbrojní výrobu. Po roce 1918 přešly závody na mírovou produkci a formálně se oddělily od německého koncernu Mannesmann. Koncem 20. let byl podnik značně rozšířen a produkce dokázala pokrýt veškerou poptávku. Velkou hospodářskou krizi podnik zdárně překonal a v druhé polovině 30. let opět zvýšil produkci, také se v tomto období opět stal součástí německého koncernu Mannesmann. Druhá světová válka znovu přinesla výrazný důraz na zbrojní výrobu a do práce v závodech přibyli nejen totálně nasazení z celé Evropy, ale i váleční zajatci. Koncem války byl podnik poškozen spojeneckými nálety. V květnu 1945 převzal podnik československý národní správce a od roku 1946 se válcovny staly součástí národního podniku Spojené ocelárny Kladno. V roce 1949 se podnik od kladenských oceláren oddělil a od roku 1950 nesl název Válcovny trub Gustava Klimenta. Podnik se začal v 50. letech opět rozrůstat, největšího rozšíření i produkce dosáhl v 70. letech a na počátku 80. let, kdy se stal největšími válcovnami v bloku socialistických zemí. Investice státu do Válcoven trub a železa Chomutov (VTŽ), n. p., dosáhla v tomto období výše přesahující 1 miliardu korun. Podnik byl vybaven moderní technikou objednanou od západních koncernů Mannesmann a Sandvik a byla zde postavena řada nových provozoven a hal. Součástí této výstavby byla i nová správní výšková budova. Po roce 1990 se však podnik dostal do vážných potíží, po neprůhledné privatizaci v roce 1994 byl podnik rozdělen mezi firmy Mannesmann, Sandvik a Dioss. Dnes se v menší části objektů bývalé firmy Mannesmann a VTŽ nacházejí dva závody zabývající se výrobou trubek. Velká část provozů vybudovaných v letech 1945–1975 byla v roce 2011 zdemolována, stejně jako správní budova ze 70. let 20. století.

Pobočka kladenské firmy Poldi vznikla v Chomutově v roce 1916, ale podnik byl plně dostavěn až v roce 1920. Důvodem bylo zvyšování válečné produkce, zvláště velkorážných granátů. Válka však stavbu značně zpomalila a po válce místo výroby střel v podniku postupně vznikaly doplňkové provozy pro kladenskou Poldovku – tažírna, výroba stříbřité oceli, tvrdě tažených pružinových drátů, ventilových ocelí a dalších. V meziválečném období se podnik zaměřil i na výrobu páskové oceli válcované za studena. Po překonání hospodářské krize ve 30. letech začal mateřský závod v Kladně s dalšími investicemi do chomutovské pobočky, které se týkaly hlavně výroby nerezavějící oceli a součástek pro letecký průmysl. Po roce 1938 se dceřiný závod Chomutov ocitl na území Třetí říše a vedení firmy stálo nemálo úsilí zachovat v podniku alespoň nějaký vliv. Za války byla produkce zaměřena hlavně na dodávky součástek pro německou Luftwaffe a podnik připadl pod koncern Reichswerke Hermann Göring. Válečná výroba byla i důvodem, proč byla koncem války chomutovská „Poldovka“ vážně poškozena spojeneckým náletem. Po válce byl chomutovský podnik stejně jako celý mateřský koncern zestátněn a roku 1946 se huť stala součástí národního podniku Spojené ocelárny Kladno. V roce 1949 se chomutovský podnik osamostatnil a působil pod jménem Závody Julia Fučíka (ZJF). Roku 1958 byly ZJF sloučeny s chomutovskými válcovnami do společného podniku Válcovny trub a železárny Chomutov (VTŽ), národní podnik a oba závody produkovaly ušlechtilou ocel. Znovu se podnik osamostatnil jako Závody Julia Fučíka (ZJF) v červnu 1989 a o tři roky byl přejmenován na Železárny Chomutov, a. s. Od roku 1998 jsou železárny v majetku společnosti Z-Group Steel Holding, tak je tomu i s podnikem Válcovny trub Chomutov, a. s.

Od roku 2012 je v Chomutově k dispozici moderní sportovně a kulturně společenský areál, který navazuje na areál Kamencového jezera a Podkrušnohorský zoopark.
Areál nabízí:
• Centrum sportu a volného času – zimní stadion a tréninková hala se šatnovacím blokem
• Letní stadion pro fotbal a atletiku
• Oddychové a relaxační centrum s plaveckým bazénem
• Kulturně společenské centrum s kinosály a společenskými místnostmi

O stavbě nového areálu na Zadních Vinohradech bylo rozhodnuto v roce 2008. Město řešilo problém nevyužitých bývalých kasáren na okraji, tzv. brownfield, a v rámci Integrovaného plánu rozvoje města zde bylo možné naplánovat a vybudovat nové centrum kultury a sportu i s potřebnou infrastrukturou.
Na celý areál IPRM, kde je kromě plaveckého areálu Aquasvět i zimní stadion s tréninkovou halou, letní fotbalový a atletický stadion, kulturně společenské centrum se dvěma kinosály, in-line dráha, dvě dětská hřiště a potřebná infrastruktura, jako je parkování pro cca 650 aut, veřejné osvětlení, oplocení nebo zeleň, pak město získalo dotaci ve výši 1,035 miliardy korun. S vlastním finančním podílem tak jde o projekt v celkové výši za 1,6 miliardy korun.

Tři osmnáctipatrové domy, které dnes tvoří výraznou dominantu města, vznikly v první polovině 70. let 20. století jako unikátní projekt nové urbanizace Chomutova, založené na spojení s Jirkovem podle konceptu tzv. pásového města. Cílem záměru bylo uvolnění zásob uhlí pod městem pro těžbu, hrozil tedy osud sousedního Mostu.

Tyto výrazné budovy jsou jedny z mála českých staveb vycházejících z idejí francouzsko-švýcarského architekta a urbanisty Le Corbusiera (vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret). Jeho idea „kolektivního domu“ – „unite d´habitation“ – je v ČR zastoupena vedle chomutovských tzv. experimentů již jen budovou litvínovského Kolektivního domu (Koldům) od architektů V. Hilského a E. Linharta z let 1948–1950. Projektem a stavbou šesti chomutovských výškových budov experimentů byl pověřen architekt Rudolf Bergr. Nakonec však byly realizovány pouze tři výškové budovy. Důvodem byla náročnost stavby tzv. taženým bedněním, které bylo pro socialistické stavebnictví výrazně pracné a nákladné. Samotné uspořádání bytových jednotek je pro období socialistické bytové výstavby atypické. V budovách jsou umístěny mezonetové byty a obytné prostory doplňují i další nebytové prostory, například ateliéry pro inženýry. V centrální části mezi domy bylo umístěno nákupní středisko s restaurací a na východní a jižní straně jesle a mateřská škola.

Vodní dílo Podkrušnohorský přivaděč nebo také Přivaděč Ohře–Bílina je soustavou vodních kanálů doplněných potrubím a nádržemi. Zachycuje vodu z menších horských toků a brání tak zaplavení důlních oblastí. Zároveň přivádí vodu do průmyslových objektů Chomutova a zajišťuje celoroční dostatek vody v řece Bílině. Přivaděč měří celkem 33,8 km a je rozdělen na dvě části, což vysvětluje jeho dvojí pojmenování. Dílo započaté v roce 1957 v Klášterci nad Ohří a ukončené v roce 1967 v Jirkově se nazývá Přivaděč Ohře–Bílina. Kapacita samotného Přivaděč Ohře–Bílina činí 27 m³/s. Přelivový objekt je zhruba 100 m nad Ohří (vůči její hladině u Rašovic) a začíná u vsi Ciboušov. Přímo v Chomutově je pro koryto vystavěn akvadukt, který vysoko přetíná říčku Chomutovku a Bezručovo údolí na jeho počátku. Mezi Chomutovem a Jirkovem vede přivaděč částečně v podzemí a po spádu je zdrojem pro malou vodní elektrárnu. Již opět otevřené koryto přivaděče se vzápětí kříží s Březeneckým potokem. V těchto místech Přivaděč Ohře–Bílina oficiálně končí a v délce 8,2 km dále pokračuje dílo nazývané Podkrušnohorský přivaděč. Ten byl v letech 1973–1982 vystavěn na zhruba dvojnásobnou kapacitu čili 56 m³/s. Přivaděč se po několika stech metrech spojuje na počátku Telšského údolí s řekou Bílinou v malé společné směšovací nádrži, z níž zase oba toky nezávisle na sobě vytékají. Bílina teče východním směrem rovnou do nádrže Újezd. Ve Vysoké Peci se přivaděč rozděluje do dvou ramen, jedno se vrací k řece Bílině a těsně před ústím Bíliny do nádrže Újezd se s řekou spojuje. Druhé rameno odvádí vodu korytem rovnou do Bíliny tekoucí z nádrže Újezd. Tento soutok leží na západním konci Ervěnického koridoru navazujícího na Podkrušnohorský přivaděč.

Krušné hory jsou horský masiv táhnoucí se podél hranic s Německem od údolí Svatavy přes Klínovec po Děčínský Sněžník, byly již od hlubokého středověku protkány různými stezkami a obchodními trasami mezi německým Saskem s centrem v Lipsku a českým vnitrozemím s centrem v Praze. I po uplynutí několika stovek let zůstaly tyto cesty nezměněny, a proto se ani nelze divit, že se nejvyšší velení čs. armády zabývalo řešením obrany Krušných hor.

Kromě nerealizovaných plánů na výstavbu těžkého opevnění se počítalo především s obranou zajištěnou linií lehkého opevnění. V roce 1936 byl zadán stavební firmě arch. Hieke z Loun stavební úsek V. b Chomutov čítající 57 objektů lehkého opevnění, které vytvořily obranný oblouk před Chomutovem. O rok později bylo obranné stávající obranné postavení tvořené objekty starého typu zesíleno výstavbou 25 řopíků v rámci stavebního úseku K-51 Chomutov, jehož vybudování bylo svěřeno chomutovské stavební firmě J. Stambašský, která později od stavby ustoupila, a výstavba byla proto svěřena pražské stavební firmě Ing. J. Raynal a O. Balcar. V roce 1938 byla obranná linie u Chomutova kompletně dokončena a připravena k obraně. Po mnichovské dohodě připadlo veškeré opevnění Německu. Po skončení druhé světové války již ztratila celá podkrušnohorská oblast strategický význam a dochované opevnění nebylo již dále udržováno. Později došlo především v souvislosti s rozsáhlou těžební a průmyslovou výstavbou k likvidaci velkého množství objektů lehkého opevnění.

Muzeum je tvořeno několika objekty lehkého opevnění z roku 1936 a 1937. Novější typ lehkého opevnění zastupuje objekt č. 10/A-160, šikmý, vybudovaný v rámci úseku K-51 Chomutov. Tento objekt je kompletně zrekonstruován včetně výstroje a výzbroje do stavu, v jakém se nacházel ve chvíli, kdy měl být uplatněn v boji s nepřítelem v roce 1938. Návštěvník může uvnitř vidět původní výbavu včetně zbraní a výstroje osádky. Samozřejmostí je i obnovený maskovací nátěr provedený podle dochovaných zbytků původního maskování. Součástí muzea jsou i pevnůstky z roku 1936: Objekty č. 86/A, 87/C a 88/B úseku V. b, přičemž č. 87 je navíc pro své atypické provedení bez prostřední střílny celorepublikovou raritou. I tento bunkr je uveden interiérově a exteriérově do původní podoby z roku 1938. Zbývající pevnůstky jsou zatím rekonstruovány pouze exteriérově.

Za zhlédnutí stojí i ukázka překážkového systému, který v roce 1938 tvořil součást obranných opatření na většině linií lehkého opevnění. Je to nejdelší zrekonstruovaná protitanková překážka v České republice. Do muzea jsou zahrnuty také zbylé objekty vzor 36, č. 85, 84 a 83, obtáčející vrch Na Kočičáku, z nichž dva poslední uvedené objekty tvoří uzávěru tehdy důležité komunikace Chomutov–Blatno. Jejich okolí s dosud patrnými zákopy a kulometnými hnízdy stojí za to vidět. Proto již nyní existuje naučná stezka, po níž lze absolvovat necelý 1 km dlouhou cestu do historie mezi objekty opevnění, zákopy a zapomenutými kulometnými hnízdy. To vše samozřejmě s odborným výkladem zkušených průvodců.
Otevírací doba: Květen–září: 10.00–17.00

Vodní nádrž s původním názvem Franz Josef-Talsperre byla vybudována v letech 1899–1904 na vodním toku Kameničky jako nový zdroj pitné vody pro rozrůstající se Chomutov. Projektem stavby byla pověřena teplická firma Rumpel & Niklas a posudek projektu vypracoval prof. Dr. Otto Lueger ze Stuttgartu. Základem stavby je gravitační oblouková hráz z lomového kamene dlouhá 153 m a vysoká 31 m. Tato hráz vytváří nádrž o ploše 6 ha a délce vzdutí 450 m. Součástí vodního díla je i původní rozdělovací objekt na soutoku přítoků od Nového a Starého rybníka. Na ten je napojena převáděcí Dieterova štola do Chomutovky. Štola je ražena v kompaktní skále a odvádí mimo povodí nádrže huminové vody od Nového rybníka a při větších průtocích i částečně od Starého rybníka. Přehradní nádrž Kamenička je dodnes vodárenskou nádrží se stanoveným ochranným pásmem. Kolem nádrže vede turistická stezka, přístup k vodní hladině je však zakázán, rovněž hráz přehrady není volně přístupná.
Dominantou historického centra Jirkova je jednolodní kostel sv. Jiljí, stojící od roku 1538 na místě původního kostelíku. Jsou v něm pohřbeny významné osobnosti panství. V roce 1958 byl kostel vyhlášen za kulturní památku.
Ke kostelu přistavěná Městská věž pochází z let 1540–1545. Původně obranná a hlídková stavba nyní slouží k výstavním a vyhlídkovým účelům. Na věži je umístěna busta sochaře Jana Brokofa. Ten po sobě v Jirkově a na zámku Červený hrádek zanechal řadu děl. Jeho sloup se sochou Matky Boží Sedmibolestné z r. 1695 byl z hlavního náměstí přesunut k západní stěně kostela v r. 1966.
V Kostelní ulici stojí na místě původní školy působivě zdobený dům České spořitelny čp. 72, stavba Heinricha Günzela z let 1909–10. Budova východně od spořitelny byla původně výstavným hotelem Ross či Zum weißen Roß, U Bílého oře. Do současné podoby byla přestavěna v letech 1919–1920. Prvotní, nízká budova se stejnojmenným hostincem stála prokazatelně již v 2. polovině 16. století.
Na počátku 20. století byl do secesní podoby přestavěn dům č. p. 39 na rohu Kostelní ulice a dnešní Alešovy ulice. Severní konec Kostelní ulice kdysi uzavíral kamenný mostek přes Bělu. V roce 1885 bylo staré vysoké klenutí odstraněno a nahrazeno novým, plochým a širším, spočívajícím na železných traverzách. U mostu stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Pochází z roku 1708 a její autorství je přisuzováno Janu Brokofovi. Světci je socha věnována za přízeň při ochraně domu při požáru části města u řeky.
Čtvercové náměstí Dr. E. Beneše bylo založeno krátce po roce 1540. Tehdy majitelé Jirkova přistoupili ke koncepci „nového města“, jehož lokaci určili na levém břehu Bíliny. Středem nového sídliště se stalo náměstí obklopené poněkud nepravidelnou ortogonální uliční strukturou, jejíž podoba byla ovlivněna prostorem, kam až bylo možné stavět v době po otevření dolů (1554) na kamenečnou břidlici v těsném sousedství města. Krátce po otevření dolů ještě kolem nového sídliště vznikly opět na levém břehu Bíliny další dvě městské části – dělnická předměstí Horní a Dolní Cech. V průběhu dvou tří desetiletí 16. století (1540 – 1570) tak Jirkov získal rozsah a podobu, jakou měl ještě na konci 19. století. Současné náměstí a jeho okolí má podobu po rozsáhlé demolici v letech 1979–1982, odstraněny byly všechny budovy na jižní a východní straně náměstí.
Náměstí vévodí budova radnice. Prvotní dům stál již před rokem 1581. Tehdy jej měšťané odkoupili a nechali přizpůsobit sídlu radních. Od roku 1840 má radnice klasicistní podobu. Autoři rekonstrukce budovy v letech 1997–1998 nedopustili, aby byly narušeny gotické klenby v přízemí a ostatní stylistické prvky. Dům čp. 2 má podobu z 90. let 19. století, budova pošty v čp. 3 byla v roce 1890 střídmě přestavena ve stylu legendárního Peller-Hausu v Norimberku a základy domů čp. 4 a 5 v Rooseveltově ulici byly po stržení starých budov položeny v roce 1891. Přestavěná lékárna U zlatého jelena pochází z roku 1798, svou současnou podobu má z roku 1883.
Na náměstí stojí restaurovaná kašna z 2. poloviny 18. století. V roce 2011 byla v rámci rekonstrukce náměstí restaurována. Na vrcholu původně nesla sošku Herkula, která se ve 2. polovině 19. století stala součástí zahrady vily chomutovského průmyslníka.
V Příční ulici ústící do náměstí Dr. E. Beneše stojí dům č. p. 19. Má zachovalé renesanční jádro s portálem z roku 1617. Z Tyršovy ulice, severním směrem od Hasičského domu, zůstaly stát domy jen ve východní části ulice spolu s kinem z roku 1930 a protější původně empírový hostinec z konce 18. století, dnešní restaurace Na Růžku.
Pod náměstím jsou nepřístupné chodby a sklepy, kdysi navazující na sklepení pod pivovarským pahorkem. V roce 1555 bylo po požáru města započato se stavbou Dlouhého sklepa, nazývaného též Pískový sklep, pod pahorkem na západním okraji tehdejšího, v té době ještě opevněného města. Sklepy jsou hloubeny v pískovci, jen částečně jsou zděné. První písemná zmínka o vzniku sklepů je již z roku 1596, kdy už však bylo dílo dokončeno, veleben za stavbu je Štěpán Enderle, jirkovský purkmistr. Podle některých pramenů měly mít sklepy až 150 oddělení k ochraně zboží, potravin, zásob a listin v případě živelných katastrof a patrně hned zpočátku sloužily pivovarnictví.
Ve stejné době vznikalo v těsném sousedství Dlouhého sklepa druhé podzemní dílo, které městečko pozdvihlo na nebývalou hospodářskou úroveň a rozšířilo je. Z popudu Kryštofa z Karlovic (1507–1578), majitele červenohrádeckého panství a horního (důlního) hejtmana z Jáchymova, začala v těsném sousedství Dlouhého sklepa v roce 1556 těžba kamenečné břidlice v dole, později pojmenovaném Svatý Kryštof. Těžba kamence po vyčerpání ložisek byla ukončena přibližně o 80 let později. Část Dlouhého sklepa až do počátku 20. století sloužila Měšťanskému pivovaru k uskladňování a kvašení piva. Obranný charakter podzemí objevily až wehrmacht a obranná složka města, v podzemí za 2. světové války budovaly kryt. Z té doby jsou zachována některá značení chodeb a místností, na stěnách zůstaly také vzkazy zajatců, kteří kryt budovali.
Do roku 2006 měly chodby pískovcového sklepení délku zhruba 1 260 metrů, avšak část chodeb byla nenávratně zničena stavbou prodejny Tesca. Současná délka činí 850 metrů. Od května roku 2007 jsou sanované sklepy zpřístupněny veřejnosti. V Telšském údolí u Jirkova leží v úzké, skalnaté části údolí na soutoku Bíliny a Malé vody (Květnovského potoka) Jirkovská přehrada, vybudovaná v letech 1960–1965 podnikem Vodní stavby podle plánů Hydroprojektu Praha. Přehrada byla určena k akumulaci vody pro zásobení severočeské hnědouhelné oblasti pitnou vodou, k zajištění minimálního průtoku v toku Bíliny, k energetickému využití odtoku vodní elektrárnou Jirkov a ochraně před povodněmi. Koruna hráze se nachází v nadmořské výšce 454,80 m, výška hráze nad terénem dosahuje 50,8 m. Hráz je sypaná, kamenitá s návodním jílovým těsněním a je považována za jednu z nejvyšších sypaných hrází v Evropě. Vodní dílo Jirkov je vodárenskou nádrží se stanoveným ochranným pásmem, proto hráz přehrady nebyla dlouho volně přístupná.
Historie letiště v Pesvicích se začala psát již před druhou světovou válkou, kdy sloužilo hlavně pro sportovní bezmotorové létání. Za druhé světové války bylo využíváno k výcviku budoucích pilotů Luftwaffe v rámci organizace Hitlerjugend (tzv. Flieger Hitlerjugend). Po válce bylo opět využíváno pro sportovní létání a pro sportovní a rekreační účely je využíváno dodnes. Pesvické letiště je poměrně malé, udržované a zcela zatravněné a s dvěma na sebe kolmo navazujícími plochami. Je místem kde působí Aeroklub Chomutov, má statut vnitrozemského letiště, ale již byla podána žádost o jeho rozšíření na letiště mezinárodní. Slouží pro malá motorová a ultralehká letadla, vrtulníky a kluzáky. Z letiště jsou také na přání pořádány vyhlídkové lety a působí zde i letecká škola.

Kolesové velkorypadlo KU 800 je zváno jako Březenský drak Severus. Kolesová rypadla patří do skupiny strojů s nepřetržitým pracovním cyklem. Hlavní rozmach těchto strojů nastal ve 40. letech 20. století, kdy byla zaváděna obří kolesová rýpadla pro výškový a hloubkový řez. Kolesový výložník prostorové příhradové konstrukce je zavěšen na jednom konci na zdvihových lanech a na druhém konci kloubově uložen na kočce posuvu s možností výsuvu až 12 m. Pásový podvozek se skládá ze tří pásových dvojčat, z nichž dvě jsou vzájemně řiditelná, třetí je volné. Otoč horní stavby je provedena šestnácti podpěrnými kladkami po kolejnicové dráze o průměru 8,4 m. Celková délka činí 67 m, výška 38 m. Březenské kolesové velkorypadlo na bývalé montážní ploše dolu nedaleko obce Března je po vyřazení po necelých 30 letech práce na povrchovém dolu Nástup Tušimice dnes veřejnosti zpřístupněno jako technická památka.
Prohlídka je možná od dubna do října každou sobotu v 10.00, 13.00 a 14.00 hodin z vrátnice Severočeských dolů v Březně u Chomutova. Vstup je zdarma.

Vodní nádrž Nechranice byla vybudována v letech 1961 až 1968 jako hlavní zdroj vody pro nedalekou nově postavenou elektrárnu v Tušimicích. Projekt přehradní nádrže byla dílem Hydroprojektu Praha a stavbu realizovaly Vodní stavby Chomutov. Přehradní nádrž je svojí rozlohou 1 338 ha pátou největší vodní nádrží v České republice a její 47 m vysoká a 9 m široká sypaná hráz, je se svojí celkovou délkou 3 280 m nejdelší sypanou hrází ve střední Evropě. Celková kapacita vodní nádrže činí 287 milionu m3 a součástí přehradní nádrže je i vodní elektrárna se dvěma Kaplanovými turbínami s výkonem 2 x 5 MW. Nádrž je i důležitou součástí protipovodňové ochrany povodí Ohře. Stavba nechranické přehrady byla příčinnou zániku obcí Běšice, Chotěnice, Čermníky, Drahonice a Lomazice s unikátní vodní elektrárnou z 20. let 20. století. V současnosti je především využívána k rekreaci a na jejím břehu se nachází velké množství rekreačních objektů. Je také důležitým místem využívaných ke sportovnímu a rekreačnímu rybářství. Její část byla vyhlášena ptačí oblastí Nechranice a je součástí soustavy Natura 2000.

Volně přístupná železná rozhledna se nachází mezi Málkovem a Zelenou na lokalitě Skřivánčí vrch, cca 7 km západně od Chomutova v nadmořské výšce 460 m. Celková výška rozhledny je 16 m, počet schodů 87. Dlouhou životnost 7,2 tunové konstrukce zajišťuje vnější i vnitřní pozinkování.
S nápadem postavit v blízkosti obce Málkov nedaleko Chomutova vyhlídkovou věž přišel v roce 2005 tehdejší starosta Bursa. Projekt rozhledny připravil Ing. Miloslav Čáp z chomutovské firmy Povoing, postavila stavební společnost Jatur s.r.o. z Prunéřova. Celkové náklady na realizaci věže dosáhly téměř 4 mil. Kč. Rozhledna byla slavnostně otevřena 16. června 2011.
Výhled je především jižním směrem – povrchové hnědouhelné doly, uhelné elektrárny Tušimice a Prunéřov, Nechranická přehrada, Doupovské hory, pohoří Džbán, severním směrem výhled pouze na bližší kopce s vyššími nadmořskými výškami (např. kopec Hradiště).
Zajímavostí Skřivánčího vrchu je, že na jeho východní polovině (téměř bez vzrostlejší vegetace) jsou dodnes patrné následky tornáda, které se přes Málkov a okolí přehnalo 11. června 2000.

V roce 2007 byl uveden do provozu silniční most přes údolí potoka Hačka na nové trase silnice I/7 z Chomutova na hraniční přechod Hora Sv. Šebestiána. Most celkové délky 336,1 m je prvním letmo betonovaným mostem v půdorysném oblouku a nad potokem Hačka se klene ve výšce téměř 60 m. Most má čtyři pole o rozpětí 60 + 106 + 106 + 60 m. Betonový předpjatý monolitický most tvoří rámovou konstrukci. Trám mostu je komorový o šířce komory 10,0 m s oboustrannými konzolami s vyložením 5,9 m.
Celková šířka segmentu tak činí 21,8 m. Výška komory je po délce mostu proměnná, v polích a nad opěrami 2,65 m a nad pilíři 6,25 m. Nosná konstrukce je v podélném směru předepnuta čtyřmi lanovými kabely. Konzoly jsou v příčném směru částečně předpjaté. Tři hlavní pilíře jsou provedeny z dvojice velmi štíhlých stěn tloušťky 1,5 m a s proměnnou šířkou po výšce.

Most je v současné době nejvyšším mostem v České republice, kde se provozuje Bungee Jumping a Kieneova houpačka.