Pěší procházka historickým středem města spojená s projížďkou po okrajových čtvrtích seznámí návštěvníka se vším, co patří k dnešnímu Chomutovu. Historie, příroda, technika i společenský život se vám představí jako na dlani.
1. Chomutovská radnice
Původně se zde v 1. polovině 13. století nacházel panský dvorec Načeratů s kostelem. Po roce 1252, kdy město získal řád německých rytířů, byl dvorec přestavěn na řádovou komendu. Komenda patřila mezi nejvýstavnější v Čechách a byla postavena po vzoru komend v městech na území řádového státu v Pobaltí. Stála v jihozápadní části města a byla od něj oddělena vlastní hradbou a příkopem. Hlavní dominantu komendy tvořil kostel sv. Kateřiny s výrazně vysunutým presbytářem. Na kostel sv. Kateřiny navazoval kolmo umístěný raně gotický řádový dům. Ten byl nejen sídlem zemského a chomutovského komtura, ale nacházely se v něm i společné prostory bratří. Další oddělenou část tvořily hospodářské budovy, jejichž součástí byly stáje, krmníky, sýpky, stodoly, kovárna a chlévy. Roku 1411 přešla komenda i město do rukou krále Václava IV. V průběhu 15. století byla využívána jako panské sídlo několika různých majitelů Chomutova. Koncem 15. století nechal Beneš z Veitmile přestavět původní komendu řádu na reprezentativní panské sídlo dle vzoru míšeňského hradu Albrechtsburg. Velkolepá přestavba byla dokončena až za Benešova syna Šebestiána ve 20. až 30. letech 16. století. Nově vzniklé sídlo bylo ještě za Beneše opevněno novou silnou zdí, do jejíhož jihozápadního nároží byla vložena masivní stavba, později nazývána jako zámecká bašta. Ta sloužila nejen k obraným, ale pravděpodobně i k obytným účelům. V roce 1525 stavba utrpěla značné škody při katastrofálním požáru města a byla následně Šebestiánem z Veitmile přestavěna na renesanční zámek, bohatě zdobený terakotovými prvky po vzoru severní Itálie. V roce 1605 se město vykoupilo z poddanství a zámek byl přeměněn na městskou radnici. V roce 1846 byla budova přestavěna, při přestavbě byl odstraněn renesanční vstupní portál a terakotové prvky. V letech 1946 až 1947 podlehlo západní křídlo radnice demolici. Dnes v budově historické radnice sídlí Magistrát města Chomutova, Oblastní muzeum v Chomutově a galerie Art.
2. Kostel svaté Kateřiny
Dnešní podoba kostela vznikla přestavbou staršího kostela, patřícího k dvorci Bedřicha z Chomutova. Původní, menší presbytář s rovným závěrem byl ve druhé polovině 13. století řádem německých rytířů nahrazen větším vrcholně gotickým presbytářem. Jako řádová kaple sloužil kostel sv. Kateřiny až do roku 1411. Koncem 15. století se kostel sv. Kateřiny stal soukromou kaplí rodu Veitmilů, který původní řádovou komendu přestavěl na panské sídlo. Za držení Chomutova rodem Hasištejnských z Lobkovic ve druhé polovině 16. Století byla do podlahy presbytáře kostela vestavěna rodová hrobka a vybudovány dvě oratoře (oratoř pána a paní a oratoř slečen). Z této doby pocházejí také zbytky renesančních fresek. V roce 1605 získalo město svobodu a v průběhu 17. století se kostel sv. Kateřiny stal radniční kaplí pod správou jezuitského řádu. Tou byl až do roku 1773, kdy po zrušení řádu přešel do soukromých rukou a byl odsvěcen. Následně byla v kostele upravena patra a byl využíván jako skladový prostor. Budova postupně chátrala, ale již od 30. let 20. století bylo předloženo několik plánů na její opravu, z nichž se však žádný neuskutečnil. Koncem 60. let 20. století bylo dokonce uvažováno o demolici objektu. Nákladná rekonstrukce se uskutečnila až v letech 1995–2000 a od té doby slouží kostel jako výstavní a koncertní prostor Oblastního muzea v Chomutově.
3. Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Chomutovský farní kostel Nanebevzetí Panny Marie vznikl nejspíš někdy v prvních desetiletích 14. století a je poprvé zmíněn k roku 1330 v listině vydané papežem Janem XXII. Původně to snad byla jednoduchá trojlodní chrámová stavba, ze které se do dnešních dnů zachovala pouze sakristie s chrámovou pokladnicí v patře, propojená schodišťovou věžicí. Přestavba původního kostela na typické pozdně gotické síňové trojlodí se uskutečnila od roku 1516 podle plánů chomutovského architekta Jörga Schremmleho a trvala po celé 16. století. Zaklenutí trojlodí pod vedením mistra Jacoba Hanse je na jednom ze svorníků datováno k roku 1539. Roku 1542 byla do trojlodí vestavěna západní kruchta a již vrcholně renesanční jižní tribuna s bohatě zdobenou panskou oratoří Lobkoviců je datována k roku 1585. V roce 1598 byl děkanský chrám poškozen požárem, který narušil i klenbu presbyteria, které tak bylo roku 1625 nově zaklenuto. Další úpravy chrámu byly provedeny roku 1699, tehdy byl snesen západní renesanční štít. Koncem 19. století byla statika děkanského chrámu tak výrazně poškozena, že musel být uzavřen. V letech 1909–1915 probíhala kompletní rekonstrukce chrámu. V rámci ní byl obnoven i západní štít, údajně dle originální předlohy. Dle původního návrhu rekonstrukce měla být obrácena dispozice kostela a presbyterium se sakristií mělo být zbouráno, ale naštěstí nebyl tento projekt realizován.
4. Městská věž
Vznikla jako jižní věž děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v rámci jeho pozdně gotické přestavby kolem roku 1520. Ve vstupním přízemí věže a v točitém schodišti, které vede do prvního patra, se nachází sklípková klenba, která dokládá aktuálnost míšeňského slohu v Chomutově i v první třetině 16. století. Městská věž nesloužila pouze jako zvonice, ale byla také vyjádřením městských svobod. Proto také nebyla spravována farností, ale městem. Na rozdíl od měst královských však nebyla součástí radnice (jako v Kadani, Mostě, Praze nebo Brně), ale jako u části měst poddanských přiléhala ke stavbě městského chrámu. Stavba věže byla dokončena roku 1584, ale již o několik let později ji poškodil požár. V roce 1613 poskytl jeden z chomutovských měšťanů ve své závěti prostředky na opravu věže a na dostavbu nového patra, obojí bylo dokončeno roku 1614. Údržba městské věže byla pracná a nákladná a již roku 1651 musela být znovu opravena její střecha. Při této příležitosti byl na vrchol střechy osazen mosazný pozlacený orel, který vystřídal původní slunce a hvězdy. V roce 1873 byla věž díky finančnímu daru chomutovského měšťana Friedricha Collina znovu přestavěna, tehdy získala svou dnešní neogotickou podobu, která změnila původní renesanční krov věže, jež tak ztratila tvar báně. Poslední přestavba věže se uskutečnila v letech 1985–1990 a od této doby slouží i jako městská vyhlídková věž.
5. Sloup Nejsvětější Trojice
Barokní sochařská památka byla postavena v roce 1697 z nadace chomutovského pekařského mistra Andrease Wolfa a jeho ženy Kateřiny. Sochařská výzdoba je dílem Ambrože Laurentise. Na vrcholu korintského sloupu je umístěna socha Ježíše Krista s křížem, po jeho pravici je Panna Marie a po levici sv. Anna. Na druhé straně tohoto sousoší je Josef s lilií a knihou, na samém vrcholu pak Bůh Otec a Duch Svatý ve formě holubice. Na podstavci sloupu jsou vytesána jména Andrease Wolfa a Kateřiny Terezie Wolfové společně s prosbou za ochranu města před hladem, válkou a morem. V roce 1719 byl podstavec osazen sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Rozálie Sicilské, sv. Kateřiny Alexandrijské a sv. Jana Křtitele. K původnímu korintskému sloupu přibyla v roce 1725 kamenná kazatelna (balustráda) se sochami sv. Floriána, sv. Jan, sv. František Xaverský, sv. Linharta, sv. Rocha, sv. Viktora a sv. Václava, autorem soch je černovický mistr sochař Jan Oswald. Chybějící atributy znesnadňují identifikaci soch. Vstup na kazatelnu lemují dva andělé světlonoši. Součástí nadace rodiny Wolfových bylo i každoroční procesí v den sv. Anny (26. července) od městského chrámu Nanebevzetí Panny Marie k sloupu Nejsvětější Trojice. V roce 1962 byl sloup restaurován a z důvodu „dopravní obslužnosti“ přemístěn na nové, dnešní místo. Původně však stál o něco níže, proti dnešnímu napojení ulice Chelčického na chomutovské náměstí.
6. Dům č. p. 4
Rohový dům na severozápadním nároží chomutovského náměstí stojí na jedné z nejstarších městských parcel v Chomutově. Blízkost městského chrámu napovídá jeho významnosti. Na místě pravděpodobně původně stával dům chomutovského rychtáře, později byl tento dům na dvou parcelách využit jako radní dům a solnice. Výstavba staré chomutovské radnice by mohla být datována těsně před rok 1397, kdy byla stavba radnice schválena chomutovským a zemským komturem řádu německých rytířů. Původní dům byl snad roubený nebo hrázděný, se zděným přízemím a sklepy. Z těch se do dnešní doby zachovala jen část pod nárožím a komora naproti chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Dům byl zřejmě znovu obnoven až po konci husitských válek, po roce 1460 již dům č. p. 4 dosáhl dnešní rozlohy a byly v něm kromě radnice umístěny i městská pokladnice, městská váha a solnice. V průběhu 16. století byla radnice renesančně přestavěna, ale roku 1598 vyhořela. Po roce 1605, kdy se město vykoupilo z poddanství, se však radnice přestěhovala do chomutovského zámku a dům byl využíván jako hospoda a městský pivovar. Ve třicetileté válce dům zpustl, ale zůstal v majetku města. Počátkem 19. století byl dům v přízemí upraven pro obchod a v patře se nacházely byty úředníků města. V roce 1813, při setkání spojeneckých panovníků v Chomutově, byl v domě ubytován pruský král Friedrich Vilém III. Po roce 1849 sloužil dům jako okresní soud v Chomutově. Koncem 19. století se do přízemí vrátily obchody a patro bylo opět využíváno jako obytné prostory.
7. Dům č. p. 9
Bývá také nazýván jako Collinův dům. Na jeho místě původně stávaly dva gotické domy, které však zanikly v průběhu první poloviny 15. století. Do dnešních dnů se dochovaly jejich původní sklepy pod pravou částí domu. Okolo roku 1450 na nich vznikl dům nový, jehož bohaté sklípkové zaklenutí nemá u ostatních měšťanských domů obdobu. Starší literatura dává vznik tohoto domu do souvislosti s chomutovským měšťanským rodem Collinů, nelze to však potvrdit. K domu patřilo i právovárečné právo a viniční pozemky. Na přelomu 15 a 16. století byl dům bohatě zaklenut sklípkovou klenbou. Ta se nachází ve třech polích loubí před domem, velké vstupní síni, vedlejším sále, na chodbě ve vnitřním dvoře a v komoře. Složitý vzor zaklenutí vedlejšího sálu se přesně shoduje se vzorcem sklípkové klenby domu míšeňského biskupa v saském Wurzenu. Dosud nedořešená je otázka původního majitele domu a zadavatele kleneb. Jednou z možností je, že dům sloužil jako vdovské obydlí Bonuše Caltové z Kamenné Hory (†1511), manželky Beneše z Veitmile. V roce 1530 byl dům již v majetku Daniela Reinharda a byl to jediný měšťanský dům, kde mohla být ubytována šlechta. Privilegium k tomu bylo Reinhardovi uděleno pány z Veitmile. Později se dům stal majetkem Mikuláše Wolfa a roku 1590 jej koupil Friedrich (Bedřich) Kolin. Rodina Kolinů (Collinů) vlastnila dům až hluboko do 19. století. Dům byl na přelomu 18. a 19. století zásadně klasicistně přestavěn. Výrazná stavební rekonstrukce se pak domu dotkla ještě i v 50. letech 20. století, kdy bylo provedeno nové obloukové ostění oken a dveří v přízemí. V domě č. p. 9 byl v letech 1963 až 1973 umístěn Závodní klub Dolu Jan Šverma. Tzv. Švermák patřil k nejstarším bigbítovým klubům v Československu.
8. Domy č. p. 14 a 15
Dům čp. 14 po vyplenění a obsazení města husitskými vojsky v roce 1423 přestavěl chomutovský rod Hynců ke sladovnickým a pivovárečným účelům, jejichž součástí bylo i šenkování piva a vína. V hostinci se také mohli ubytovávat tzv. „lepší lidé“ (šlechta, bohaté erbovní měšťanstvo). Rodu Hynců dům patřil až do roku 1606, kdy jej prodal annaberskému měšťanu Pavlu Rothovi. Ten v něm hospodařil až do roku 1637, kdy se vrátil zpět do Saska. Hostinec a dům poté koupil sladovník Jan Sedlář, který však byl i s celou svojí rodinou zavražděn císařskými vojáky Götzova regimentu. Dům tak až do konce třicetileté války zůstal pustý. Několik let po konci války se v něm usadil a dům si od města pronajal bývalý císařský důstojník Jan Adam Kirš, který tam znovu začal provozovat hostinskou a šenkovní činnost. 18. listopadu 1676 si hostinec pronajal Jakub Šmucler, který dům pojmenoval „Reiter“ (Jezdec), protože se v něm často ubytovávali důstojníci jezdeckých regimentů a chomutovské vojenské posádky. Jako hostinec a později hotel sloužil dům pod různými majiteli až do roku 1920, kdy jej koupil a na bankovní dům přestavěl Německý úvěrový ústav.
Dům čp. 15 patřil mezi největší měšťanské domy v Chomutově a již od konce 15. století měl právovárečné a sladovnické právo, od 16. století šenkovnické právo. Od 18. století v něm sídlil první chomutovský hotel pojmenovaný „Hotel Zum schwarzen Adler“. Od začátku 19. století byl v majetku rodiny Doberauerů. Od roku 1894 do roku 1937 hotel provozoval Spolek právovárečného chomutovského měšťanstva. Podnik byl sídlem mnoha chomutovských spolků (Chomutovský spolek řemeslníků, Německý sportovní spolek „Vlaštovka“… atd.) a v sále hotelu bylo v roce 1921 zřízeno Invaliden-Kino, jehož výnosy byly určeny pro válečné invalidy (po roce 1945 kino Slávia, po roce 1955 kino Svět).
Oba domy jsou spojeny se setkáním tří panovníků nové protinapoleonské koalice ve dnech 21.-24. srpna 1813 v Chomutově. Byli jimi rakouský císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexander I. S panovníky přijela i početná suita a generalita spojeneckých armád – bratr cara Alexandra velkokníže Konstantin, ruský vrchní velitel Barclay de Tolly, Alexander Ivanovič Osterman-Tolstoj, rakouský polní maršál a vrchní velitel české armády Karel Filip kníže Schwarzenberg, generál Jeroným Karel hrabě Colloredo-Mansfeld, rakouský generál hrabě z Bubna, náčelník štábu České armády podmaršálek Václav Radecký z Radče a ruský polní maršál Jean Victor Moreau. Jednání se kromě politických důsledků vstupu Rakouska do války týkalo i plánů blížícího se vojenského tažení a koordinace společného postupu všech spojeneckých vojsk. Chomutov byl pro toto setkání zvolen pro svoji polohu na přístupech k Sasku a jeho blízkosti ke stávající linii fronty. Právě Sasko bylo zvoleno za bojiště pro rozhodující střet s Napoleonem a jeho spojenci, označovaný jako Bitva národů.
Porada, na níž se formovaly pozdější hlavní politické události Evropy, trvala do 24. srpna. V Chomutově byl taky vydán rozkaz k okamžitému pochodu spojenecké armády do Saska. Poté se spojenecké vojsko vydalo po lipské silnici přes Krušné hory směrem na Drážďany. Dle kronik procházelo Chomutovem ve dnech 24.–25. srpna na 120 000 spojeneckých vojáků.
Dne 4. října započal nový spojenecký postup do Saska a 5. října se znovu do Chomutova vrátili ruský car Alexander a rakouský císař František. Spolu s panovníky přijížděli do Chomutova i ministři zahraničí – rakouský Metternich, ruský Nesselrode a britský Castlereagh – a sardinský diplomat Prospero Balbo di Vinadio.
9. Galerie Špejchar
Původně byla tato renesanční stavba, dokončená roku 1613, jednolodní chrámovou modlitebnou, patřící k jezuitské koleji. K budově patřila i zvonice, která byla později zakomponovaná do pozdější stavby barokního chrámu sv. Ignáce. V této podobě můžeme stavbu vidět i na vedutě města od Jakuba Hoefnagela z roku 1617. Jako kolejní chrám sloužila stavba až do roku 1668, kdy byl vysvěcen nový kolejní chrám. Stavbě byla následně upravena patra a byla využívána jako kolejní refektář. Hrálo se tam i pověstné jezuitské divadlo a v refektáři se uskutečnilo také první operní představení v Chomutově. Po roce 1773 byla stavba společně s větší částí areálu koleje předána armádě. V průběhu 19. století část budovy využívalo město jako špýchar nebo skladovací prostory. Po roce 1968 sloužila budova jako sklad prodejny průmyslových výrobků. Již od 80. let se uvažovalo o rekonstrukci zchátralé stavby a o jejím využití jako divadelní scény pro město Chomutov. Projekt byl roku 1984 podán, ale nikdy se neuskutečnil. Od roku 1990 město část budovy pronajalo jako nebytové prostory a byla v ní zřízena soukromá galerie. S rekonstrukcí se započalo až roku 1995 společně s rekonstrukcí atria kolejního komplexu, dokončena byla v roce 2001, kdy zde byla otevřena městská galerie Špejchar.
10. Kostel sv. Ignáce
Původní kolejní chrám byl vybudován na počátku 17. století jako provizorní jezuitská modlitebna do doby, než byl v polovině 17. století vybudován dnešní chrám. Dnes se v těchto prostorech nachází galerie Špejchar. Se stavbou raně barokního chrámu sv. Ignáce se započalo až po skončení třicetileté války. Projekt byl svěřen v Čechách žijícímu italskému architektovi Carlu Luragovi a byl realizován od května roku 1663, chrám byl vysvěcen v červnu 1668. Společně s chrámem sv. Ignáce bylo postaveno i nové křídlo koleje, tím byla dokončena celá kvadratura jezuitského areálu. Původní renesanční kostel byl přeměněn na refektář a jeho věž byla zahrnuta do hmoty západního průčelí mladšího chrámu. Chomutovský chrám sv. Ignáce je typickou ukázkou raně barokní jezuitské architektury v českých zemích. Jedná se o jednolodní stavbu s valenou klenbou, rozdělenou do tří polí s lunetovými výsečemi, a obdélným presbytářem. Po stranách hlavní lodi jsou mezi vtaženými opěrnými pilíři umístěny boční kaple, nad nimiž probíhají tribuny. Chrám se svým dvouvěžovým patrovým průčelím otevírá do chomutovského náměstí. Stavba samotná je ovlivněna jezuitským chrámem v Klatovech nebo kostelem sv. Salvatora v pražském Klementinu. Polygonální dvojvěží může být ovlivněno salcburským dómem. Interiér chrámu byl dokončen v 80. letech 17. století. Z vnitřní výzdoby si významnou pozornost zaslouží zejména štuková výzdoba bočních kaplí v severoitalském stylu, z nichž obzvláště vyniká výzdoba kaple sv. Anny. Vnitřní mobiliář a výzdoba se několikrát v průběhu doby změnily. Jejich významnou součástí byla kopie deskového obrazu Ecce Homo od mistra I. W z roku 1541, která byla vyhotovena v roce 1585 (kopie vystavena v Oblastním muzeu v Chomutově), a gotická plastika Panny Marie, darovaná chrámu krátce po jeho dokončení. Původní hlavní oltářní obraz není znám, ale v roce 1865 byl nový obraz sv. Ignáce z Loyoly namalován chomutovským malířem Vilémem Kandlerem. V průběhu 18. století byl kostel sv. Ignáce doplněn o nové pozdně barokní varhany a rokokové oltáře Panny Marie a Ecce Homo.
V roce 1725 byly do Chomutova jako dar kardinála Salerna přivezeny ostatky sv. Viktora, a slavnostně uloženy v chrámu sv. Ignáce. Po zrušení řádu a jezuitské koleje v Chomutově roku 1773 byl chrám nakrátko předán českým stavům, ale již roku 1788 jej převzalo vojsko jako chrám nově vniklých chomutovských kasáren. Chrám, přestože se stal majetkem armádním a sloužil i jako posádkový, byl však otevřen i veřejnosti. V letech 1899–1911 nakrátko sloužil jako městský děkanský chrám, protože kostel Nanebevzetí Panny Marie byl pro špatný technický stav a opravu uzavřen.
Po roce 1945 chrám pomalu chátral a již v roce 1955 byl jeho interiér popisován jako ve špatném technickém stavu. Do roku 1992, kdy se započalo s opravou, byl technický stav chrámu i mobiliáře vlivem hospodaření armády a vandalismu velice špatný. Rekonstrukce probíhala v letech 1992 až 2000. Dnes patří chrám sv. Ignáce a větší část původního jezuitského areálu městské organizaci Středisko kulturních a knihovnických služeb a slouží jako koncertní a výstavní prostor.
11 Jezuitská kolej, kvadratura
Tovaryšstvo Ježíšovo přišlo do Chomutova roku 1589 na pozvání Jiřího Popela z Lobkovic, jehož záměrem bylo vybudovat v Chomutově nejen jezuitskou kolej s gymnáziem, ale i změnit převážně evangelické město na katolické. Stavba koleje započala roku 1590 a Jiří Popel pro kolej vykoupil parcely několika měšťanských domů v jihovýchodní části náměstí. Arkádové nádvoří s provizorním kostelem (dnešní Špejchar) bylo dokončeno až roku 1613. Důvodem této prodlevy byly nejen odpor místních protestantů, ale i společenský pád a uvěznění Jiřího Popela roku 1594. Dostavbě celého areálu zabránila třicetiletá válka. V únoru 1663 uzavřel rektor chomutovské jezuitské koleje se stavitelem Carlem Luragem smlouvu o stavbě chrámu sv. Ignáce a dostavbě koleje. Stavba byla dokončena roku 1671. Kolej v nové podobě sloužila až do roku 1773, kdy byla uzavřena. V květnu 1776 byla kvadratura přeměněna v kasárna 36. pěšího pluku knížete Kinského. Jako kasárenský komplex sloužila kolej až do 70. let 20. století. V roce 1828 byl Chomutov prohlášen posádkovým městem a 36. pěší pluk vystřídal 1. český batalion (prapor) polních myslivců, ten byl roku 1847 ve svém umístění vystřídán 22. českým batalionem polních myslivců, který v Chomutově sídlil až do roku 1847, kdy byl nahrazen 42. českým zeměbraneckým pěším praporem. Roku 1882 vznikl 92. pěší pluk Chomutov, který zůstal v Chomutově posádkou až do roku 1919, kdy jej nahradil 46. československý pěší pluk a komplex byl přejmenován na Masarykova kasárna. V letech 1938 až 1945 tam sídlil německý prapor protiletadlového dělostřelectva. Jako kasárna byl komplex gymnázia využíván ještě Československou lidovou armádou až do roku 1968. V letech 1981 až 1996 byla kvadratura náročně rekonstruována a v dnešní době v ní působí chomutovské Středisko kulturních a knihovnických služeb.
12 Dům Jiřího Popela
Tato stavba z roku 1590 měla podle původní donace chomutovského pána Jiřího Popela z Lobkovic sloužit jako městský chudobinec podléhající konventu řádu Tovaryšstva Ježíšova. Jednokřídlá renesanční stavba, předsazená do městského parkánu, byla založena přímo na původní hlavní městské hradbě a přiléhala k jedné z obraných věží. Budova začala krátce po dostavbě sloužit namísto chudobince jako jezuitský seminář. V roce 1598 při požáru města vyhořela a o rok později byla opravena, přistavěno bylo i druhé patro a také byl přidán druhý trakt budovy. Zvýšena byla zároveň původní hradební věž, která dostala novou renesanční helmici. Součástí komplexu jezuitské koleje byla i budova správce koleje, postavená naproti koleji koncem 17. století. Jako seminář sloužila budova jezuitské koleje až do roku 1773, kdy byl zrušen, a roku 1779 převzali budovu jako městské gymnázium dominikáni. V roce 1786 převzalo správu nad gymnáziem město, ale pod hrozbou zrušení se gymnázia v roce 1811 ujali osečtí cisterciáci. Od 30. do konce 40. let 19. století byla budova stavebně upravena, její vnějšek byl přebudován v pozdně klasicistním slohu, původní báň věže byla snesena a místo ní vznikla plošina určená k astronomickým a meteorologickým pozorováním. V roce 1851 opět nad školou jako městským vyšším gymnáziem převzalo správu město a od roku 1870 tam působilo gymnázium reálné. V této budově sídlilo až do roku 1932, než byla postavena nová budova reálného gymnázia v městské části Na Vinohradech. Budova starého gymnázia byla poté předána československé armádě a včleněna do komplexu Masarykových kasáren. Armáda budovu využívala až do roku 1968. V letech 1970–1972 byla budova rekonstruována a předána KSČ jako Dům politické výchovy, kde se pořádala studia Večerní university marxismu-leninismu (VUML). V roce 1974 se do části budovy přestěhovala také okresní knihovna, kterou v těchto prostorách v roce 1981 nahradilo okresní muzeum. V roce 1989 byly k muzeu připojeny i prostory Domu politické výchovy. V budově, nesoucí jméno svého zakladatele Jiřího Popela z Lobkovic, dnes sídlí Oblastní muzeum v Chomutově.
13. Zbytky městského opevnění a bašta č. p. 15
Tato stavba z roku 1590 měla podle původní donace chomutovského pána Jiřího Popela z Lobkovic sloužit jako městský chudobinec podléhající konventu řádu Tovaryšstva Ježíšova. Jednokřídlá renesanční stavba, předsazená do městského parkánu, byla založena přímo na původní hlavní městské hradbě a přiléhala k jedné z obraných věží. Budova začala krátce po dostavbě sloužit namísto chudobince jako jezuitský seminář. V roce 1598 při požáru města vyhořela a o rok později byla opravena, přistavěno bylo i druhé patro a také byl přidán druhý trakt budovy. Zvýšena byla zároveň původní hradební věž, která dostala novou renesanční helmici. Součástí komplexu jezuitské koleje byla i budova správce koleje, postavená naproti koleji koncem 17. století. Jako seminář sloužila budova jezuitské koleje až do roku 1773, kdy byl zrušen, a roku 1779 převzali budovu jako městské gymnázium dominikáni. V roce 1786 převzalo správu nad gymnáziem město, ale pod hrozbou zrušení se gymnázia v roce 1811 ujali osečtí cisterciáci. Od 30. do konce 40. let 19. století byla budova stavebně upravena, její vnějšek byl přebudován v pozdně klasicistním slohu, původní báň věže byla snesena a místo ní vznikla plošina určená k astronomickým a meteorologickým pozorováním. V roce 1851 opět nad školou jako městským vyšším gymnáziem převzalo správu město a od roku 1870 tam působilo gymnázium reálné. V této budově sídlilo až do roku 1932, než byla postavena nová budova reálného gymnázia v městské části Na Vinohradech. Budova starého gymnázia byla poté předána československé armádě a včleněna do komplexu Masarykových kasáren. Armáda budovu využívala až do roku 1968. V letech 1970–1972 byla budova rekonstruována a předána KSČ jako Dům politické výchovy, kde se pořádala studia Večerní university marxismu-leninismu (VUML). V roce 1974 se do části budovy přestěhovala také okresní knihovna, kterou v těchto prostorách v roce 1981 nahradilo okresní muzeum. V roce 1989 byly k muzeu připojeny i prostory Domu politické výchovy. V budově, nesoucí jméno svého zakladatele Jiřího Popela z Lobkovic, dnes sídlí Oblastní muzeum v Chomutově.
14. Špitální kostel sv. Ducha
Původní špitální kostel snad zasvěcený sv. Duchu stál na chomutovském Pražském předměstí zřejmě již od 14. století. Na počátku 16. století byl výrazně přestavěn a od roku 1590 sloužil jako svatostánek chomutovským evangelíkům, když je majitel města Jiří Popel z Lobkovic s pomocí jezuitů vykázal z městského chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Jako evangelický chrám sloužil špitální kostel až do roku 1621. V roce 1598 kostel i přilehlý špitál vyhořel a další požár kostel poškodil v roce 1638, tehdy byl opraven za peníze chomutovských provazníků. V roce 1642 však kostel opětovně i s celým Pražským předměstím vyhořel. V roce 1677 byl znovu opraven, znovu vyhořel roku 1774. V letech 1778 až 1781 byl kostel výrazně barokně přestavěn, chrám tak získal novou dispozici obdélné lodi s mírně obdélným odsazeným mělkým polygonálním presbyteriem a z původního gotického kostela zůstal do dnešních dnů zachován pouze pozdně gotický opěrák ve východní stěně kněžiště. Kostel sv. Ducha nemá věž, na sedlové střeše je však umístěna osmiboká sanktusová vížka. V roce 1794 byl kostel sv. Ducha naposledy poškozen požárem, ale následné opravy již nebyly tak rozsáhlé jako po předchozích požárech. V roce 1900 byl kostel znovu opraven městem, které mělo na chrám patronátní právo, čemuž nasvědčuje i městský znak nad průčelím. Po roce 1950 chrám připadl pravoslavné církvi, která jej provozuje dodnes. V roce 1967 byla zbourána přilehlá špitální budova, poslední stavební úpravy a opravy kostela byly provedeny v roce 2000.
15. Botanická minizahrada
Nově otevřený park, ve kterém je zřízena minibotanická zahrada, se nachází na okraji městské památkové zóny v sousedství areálu budov Okresního soudu. V tomto prostoru byl v minulosti městský hřbitov a již na přelomu 19. a 20. století zde byl vybudován park Theodora Körnera, který měl promenádní charakter. V současné době park slouží nejen k relaxaci a odpočinku, ale také jako minibotanická zahrada, která seznamuje návštěvníky s rostlinami typickými pro oblast Krušnohoří a s dalšími druhy.
16. Dům č. p. 32 U dvou medvídků
Dům č. p. 32 dnes zvaný podle vyobrazení dvou medvědů na jeho portále jako dům „U dvou medvídků“ patří mezi nejkrásnější renesanční domy v Chomutově. Již staré domovní číslo 10 naznačuje, že je to jeden z nejstarších domů ve městě a o jeho významu svědčí i jeho nákladná renesanční přestavba. Po třicetileté válce jej však v opuštěném stavu získal do vlastnictví rod Goldammerů z Behernfeldu, který nechal dům opět opravit. Rod Goldammerů a posléze s nimi spřízněný rod Wohlgemuthů zde provozovaly první chomutovskou poštu. Poštovní jednatelství v domě vydrželo až do druhé poloviny 19. století, a proto byl dům dlouho znám jako „Stará pošta“. Dům změnil na počátku 19. století majitele a nadále patřil rodině Herbrichů. Renesanční pískovcový portál tohoto domu patří k nejkrásnějším v Chomutově. Vedle již výše zmíněných postav dvou medvědů je v klenáku portálu umístěn erb se strnadem s roztaženými křídly – znakem rodiny Goldammerů z Behernfeldu.
17. Dům č. p. 48 U dvou rytířů
Dům č. p. 48 byl odpradávna majetkem rodu Svojetínských ze Svojetína. Rod je doložen v městských knihách, např. koupí chmelnice Janem Danielem Svojetínským za Vinařskou bránou v místě kde stojí socha sv. Anny. Svojetínští vlastnili rozsáhlé vinohrady a v domě provozovali vinárnu s prodejem vína. Poslední Svojetínský jako advokát a městský radní získal pro Chomutov v r. 1773 ves Hrušovany. Po jeho smrti připadl dům s veškerým majetkem městu. Dům později koupil Johann Binder ze saského Annabergu a zřídil hospodu a vinárnu. Provoz vinárny zahájil po opravě domu 25. srpna 1902. Rodina Binderů pak vlastnila Binderovu vinárnu (Binder´s Weinstube) až do roku 1945. Po válce zde vznikla restaurace U dvou rytířů, která je provozována dodnes. Restaurace si zachovala z větší části autentický interiér původní Binderovy vinárny. Nově byly využity i původní vinné sklepy Binderova velkoobchodu s vínem. Historizující interiér s bohatou výmalbou si ponechal přitažlivost dosud.
18. Městský park
V místech dnešního městského parku se až do 18. století nacházely mokřiny, o čemž svědčí i starý pomístní název „Staré jezero“. Tyto mokřiny byly pro středověké město důležitým obraným prvkem chránícím severozápadní stranu města. Již od počátku 19. století započala městská rada s jejich vysoušením a zavážením. Na místě vysušené mokřiny byla zřízena obecní, takzvaná Královská louka. Ve 20. letech 19. století na ní byla vybudována promenádní cesta lemovaná stromořadím a roku 1833 tam byla postavena klasicistní střelnice sloužící nejen chomutovským ostrostřelcům, ale i ostatním spolkům. V sále střelnice byly konány pravidelné městské bály i koncerty. Budova střelnice byla roku 1904 zbourána a roku 1906 ji nahradila neorenesanční budova tzv. Parkové dvorany (dnešního Městského divadla). Za budovou střelnice byla vybudována i střelnice pro terčovou střelbu, ta však byla v průběhu druhé poloviny 19. století zrušena a jedinou chomutovskou střelnicí zůstala stará střelnice v Toberově rokli. Od 50. let 19. století se tato oblast stala nejvyhledávanějším promenádním místem v Chomutově. V roce 1873 bylo započato s přeměnou celé oblasti v městský park. Byly zasypány zbývající rybníčky a vybudována síť chodníčků. V letech 1874–1898 byl celý park zahradně upraven, včetně růžové zahrady, francouzské zahrady a arboreta, vybudovány byly i první altánky a pavilony. V parku byly pořádány spolkové akce a pravidelné koncerty chomutovské posádkové služby. V roce 1885 byl v parku odhalen pomník císaře Josefu II. a roku 1908 i jubilejní pomník Františka Josefa I., vybudovaný spolkem chomutovských vysloužilců. V roce 1918 však byly oba pomníky odstraněny. Na místě pomníku císaře Josefa II. byl za využití původního podstavce vybudován roku 1928 pomník Chomutovanů padlých v první světové válce. Roku 1930 vznikly v parku i slavné květinové hodiny – dar vídeňského velkoobchodníka Walaceho. Dva roky nato byl v parku vybudován šestiboký altán s teráriem a akváriem. Po druhé světové válce byl pomník padlým nahrazen pomníkem Rudé armády osvoboditelky. V 50. letech přibyl i pomník Československé lidové armády a památník Jiřího Dimitrova. V 70. letech 20. století byl park komplexně rekonstruován, byl ukončen provoz akvária a zanikly květinové hodiny. V 90. letech 20. století byl pomník Rudé armády osvoboditelky přejmenován na Pomník obětem fašismu a památník Jiřího Dimitrova na Pomník obětem válek a totality.
19. Městské divadlo
Neorenesanční budova tzv. Parkové dvorany (Städtische Parksäle) byla postavena v letech 1904-06 na místě někdejší klasicistní budovy chomutovské střelnice z roku 1833. Projekt vypracoval a stavbu vedl Ing. E. Landisch, stavební ředitel města Chomutova. Budova sloužila nejen jako divadelní a koncertní, ale konaly se v ní i plesy a společenská setkání. V době druhé světové války zde bylo školicí středisko NSDAP a kinosál. Po válce byla budova přejmenována na Kulturní dům Bedřicha Smetany a v 50. letech 20. století město budovu předalo jako Závodní klub Revolučního odborového hnutí (ROH) chomutovským válcovnám. V 80. letech měla být budova výrazně rekonstruována a náročně stavebně upravena, ale projekt nebyl realizován. Přesto v tomto období byly při stavební údržbě z atiky sňaty sochy čtyř múz. Po opětovném předání budovy městu v 90. letech 20. století došlo v letech 1994 až 2000 k rozsáhlým opravám a rekonstrukci celé budovy včetně interiérů. Od roku 2006 stojí u divadla dvě pískovcové plastiky: Zahalená od Miroslava Doležela před hlavním vstupem a Desátý Anděl od Václava Kroba, který nahradil sochu V. I. Lenina, odhalenou roku 1971.
19. Kostel svaté Barbory
Vznik kostela sv. Barbory je možné dát do souvislosti se stavební aktivitou rodu Veitmilů ve druhé polovině 15. století a zasvěcení sv. Barboře je možné vztáhnout k horním aktivitám rodu na Chomutovsku. V blízkosti kostela se dokonce nalézal vstup do dolu. V roce 1584 byl rozestavěný kostel značně poškozen silnou bouřkou, při které blesk zapálil kostelní věž. S opravou nedostavěného chrámu chtěl započít až v roce 1593 Jiří Popel z Lobkovic, ale politický pád tohoto velmože celý projekt zastavil. V období třicetileté války využili nedostavěný kostel Švédové jako polní opevnění a v roce 1667 nechal Hrzán z Harasova, majitel Horní Vsi, část stavby rozebrat a materiál použít ke stavbě nedalekého mostu přes Chomutovku. Zaklenuto a zastřešeno zůstalo pouze presbyterium. V období sedmileté války byl kostel opět využíván jako opevnění, pro svůj stav nemohl být používán pro bohoslužby. Stav kostela byl velice špatný a koncem 18. století bylo uvažováno o jeho zboření. V roce 1813 byl u kostela umístěn masový hrob pro ruské vojáky zemřelé po cestě ze saského bojiště do chomutovského polního špitálu a po roce 1829 sloužil kostel jako sklad prachu pro nedaleká dělostřelecká kasárna. Teprve v roce 1833 byly zahájeny stavební úpravy, aby mohl být kostel sv. Barbory opět liturgicky využíván. V roce 1838 byl zrušen přilehlý hřbitov a roku 1865 byla opravena věž kostela. Počátkem 20. století byl kostel sv. Barbory opět ve velice špatném stavu. Teprve v roce 1923 byl kostel opět celkově opraven a znovu zpřístupněn věřícím, současně byl také vypracován projekt pro celkovou dostavbu kostela včetně obnovy velké kostelní lodi, který ale nebyl nikdy realizován. V roce 2009 byla kompletně opravena střecha kostela.
21. Masarykova státní obecná a měšťanská škola
Česká menšinová škola čp. 1626 byla postavena na horní části Siemensova (Masarykova) náměstí v letech 1925 až 1926 podle návrhu architekta Ladislava Machoně. Svojí hmotou v šíři jednoho celého bloku uzavřela celé náměstí a vytvořila tak jeho průčelí. Budova nesloužila jen výuce, ale tvořila celý komplex, který kromě učeben, tělocvičny a dílny zahrnoval i byt školníka, velkoryse pojatý byt ředitele školy a ubytování pro svobodné učitele. Výuka v českém jazyce na české Masarykově státní obecní škole byla zahájena v září 1926 a probíhala až do roku 1938. V roce 1935 bylo v Chomutově otevřeno české gymnázium, ale protože nemělo svou budovu, probíhala výuka i v budově Masarykovy školy a skončila odstoupením Sudet v r. 1938. V roce 1945 byla škola označena čestným pořadovým číslem 1. základní škola v Chomutově (1. ZŠ). V roce 1952 měla nést jméno Zdenka Nejedlého, ale tento název se neujal a byla nadále označována jako 1. ZŠ. Od roku 1968 působila jako základní škola s rozšířenou výukou jazyků. V roce 1984, po nezbytných stavebních úpravách, budova začala působit jako základní umělecká škola, která od roku 1990 nese jméno Základní umělecká škola T. G. Masaryka.
22. Pomník TGM a F. J. Gerstnera
Pomník F. J. Gerstnera
V roce 1926 vznesla chomutovská pobočka Svazu německých inženýrů návrh na vybudování pomníku významnému chomutovskému rodákovi Františku Josefu Gerstnerovi. Město návrh přijalo a v následné soutěži vyhrál návrh jednoduchého, ale působivého pomníku od karlovarského architekta Karla Erstbergera a sochaře Antonína Holuba. Pomník měl podobu nízkou kamennou zídkou obehnaného pylonu s Gerstnerovým reliéfem a jednoduchým nápisem GERSTNER. Práce na pomníku probíhaly v letech 1931 až 1932 a pomník byl odhalen 26. června 1932 v rámci oslav připomínajících 100 let od Gerstnerovy smrti. Při odhalení byl i čten dopis se zdravicí prezidenta T. G. Masaryka. V období května a června 1945 byl pomník silně poničen jako připomínka „německé“ minulosti Chomutova. Ruina pomníku zdobila náměstí až do poloviny 50. let, kdy byly zbytky odstraněny pomocí trhaviny a autojeřábu.
Pomník TGM
Při příležitosti sedmdesátého výročí vzniku samostatného československého státu byla v říjnu 1998 na místě Gerstnerova pomníku postavena busta T. G. Masaryka od ak. mal. Kamila Sopka.
23. Historické vily v Čelakovského ulici
Řada devíti vil postavených koncem 19. století navázala na obdobnou vilovou výstavbu ve velkých českých a moravských městech ovlivněných novou vídeňskou výstavbou. Vznikla tak ucelená vilová čtvrť lemující okraj městského parku, na kterou navázala pozdější vilová výstavba v dnešní ulici Politických vězňů a ve Zborovské ulici. Z těchto devíti vil, postavených převážně v historizujícím slohu, architektonicky vyčnívá puristická vila č. p. 1090 postavená původně pro chomutovského advokáta JUDr. Richarda Goldmanna. Vila byla v roce 1938 zkonfiskována rodině Goldmannových pro její židovský původ, po roce 1945 v ní byla úřadovna ministerstva informací a později Dům pionýrů a mládeže. V roce 1977 byla vila pro špatný technický stav opuštěna a bohužel chátrá dodnes. Z ostatních vil stojí za zmínku neorenesanční vila č. p. 854, která v letech před válkou patřila chomutovskému starostovi JUDr. Ernstu Storchovi.
24. Komplex sportovních a kulturních zařízení Zadní Vinohrady
Od roku 2012 je v Chomutově k dispozici moderní sportovně a kulturně společenský areál, který navazuje na areál Kamencového jezera a Podkrušnohorský zoopark.
Areál nabízí:
• Centrum sportu a volného času – zimní stadion a tréninková hala se šatnovacím blokem
• Letní stadion pro fotbal a atletiku
• Oddychové a relaxační centrum s plaveckým bazénem
• Kulturně společenské centrum s kinosály a společenskými místnostmi
O stavbě nového areálu na Zadních Vinohradech bylo rozhodnuto v roce 2008. Město řešilo problém nevyužitých bývalých kasáren na okraji, tzv. brownfield, a v rámci Integrovaného plánu rozvoje města zde bylo možné naplánovat a vybudovat nové centrum kultury a sportu i s potřebnou infrastrukturou.
Na celý areál IPRM, kde je kromě plaveckého areálu Aquasvět i zimní stadion s tréninkovou halou, letní fotbalový a atletický stadion, kulturně společenské centrum se dvěma kinosály, in-line dráha, dvě dětská hřiště a potřebná infrastruktura, jako je parkování pro cca 650 aut, veřejné osvětlení, oplocení nebo zeleň, pak město získalo dotaci ve výši 1,035 miliardy korun. S vlastním finančním podílem tak jde o projekt v celkové výši za 1,6 miliardy korun.
25. Kamencové jezero a Velký otvický rybník „Banda“
Vzniklo v roce 1809 zavalením odvodňovací štoly na místě starého dolu, v němž se již od poloviny 16. století těžily kamencové břidlice. Kamencová břidlice – kamenec – byla důležitou surovinou potřebnou pro získání vitriolu čili kyseliny sírové, důležité v mnoha oborech, od koželužství po šperkařství. Kamenec se na místě dnešního jezera těžil až do počátku 19. století, ale jeho produkce stále klesala. Po zatopení dolu v roce 1809 ustala úplně. Již z roku 1822 známe využití vody ze zatopeného kamencové hutě pro lázeňskou léčebnou kůru v nedalekém hostinci, vybaveném šesti koupacími komorami. V roce 1877 byl proveden první rozbor vody z jezera, který prokázal její vynikající balneologickou hodnotu. Chomutovský spolek pro péči o zdraví a tělo vybudoval v roce 1892 na jezeře svou spolkovou plovárnu s pěti převlékacími kabinkami. V roce 1894 byly kamencové lázně rozšířeny o parní lázeň a na samotném jezeře byla otevřena první veřejná plovárna v Chomutově. Roku 1899 koncesované kamencové lázně poskytovaly spolu s vodoléčbou i léčbu vzduchem, rašelinou a elektroléčbu. V roce 1929 byla na jezeře postavena mola, dřevěné pavilony a šatny. Tuto podobu si Kamencové jezero s mírnými úpravami uchovalo až dodnes. V roce 1930 se konal na zamrzlé hladině Kamencového jezera první zápas v ledním hokeji v Chomutově. Roku 1934 byly kamencové lázně nákladně přestavěny a doplněny o sportovní areál a restauraci. Lázně však na rozdíl od plovárny po roce 1945 zanikly a roku 1980 byla jejich poslední část – restaurace z roku 1934 – demolována. Plovárna je využívána dodnes a jezero slouží k vodním sportům a rekreaci nejen v létě, ale i v zimních měsících.
25. Podkrušnohorský Zoopark
Podkrušnohorský zoopark v Chomutově byl založen v roce 1975. Je specializován na chov zvířat pocházejících z oblasti palearktu, zahrnující území Eurasie, ze které pochází převážná část chovaných zvířat, a území severní Afriky. Pozorovat zde můžete více než 160 druhů zvířat o 1.000 jedincích, mezi kterými je 14 ohrožených druhů zařazených do Evropských záchranných programů.
Krásné přírodní prostředí ve spojení se službami skýtá pro návštěvníky možnost strávení velmi příjemného dne. Nabídka zahrnuje možnosti svezení Lokálkou Amálkou po areálu zooparku nebo projížďku Safari expresem. O občerstvení se starají dvě stylové restaurace „Tajga“ a „U Pratura“ a síť kiosků. U vstupů se nabízí k prodeji řada rozmanitých suvenýrů.
Děti naleznou v areálu Zooparku různé houpačky a prolézačky. V roce 2009 bylo naproti výběhu medvědů hnědých otevřeno Lanové centrum, jehož provozovatelem je firma Project Outdoor, s. r. o. Děti si zde mohou vyzkoušet svou zručnost při překonávání překážek z lan, sítí a dřevěných trámků. Dráha sdvanácti překážkami má jeden vstup a jeden výstup a několik odpočinkových míst, která zároveň slouží kpřípadnému „předbíhání“ účastníků. O bezpečnost svých dětí se nemusíte bát. Jednotlivé plošiny mají ochranná zábradlí, pod každou překážkou je nainstalována bezpečnostní síť, na děti navíc dohlíží obsluha, která je připravena jim pomoci řešit případné problémy při překonávání překážek.
Jízdy na ponících se konají každý víkend od 13:00 do 15:00 hodin na Pony rodeu u vstupu do zooparku (ze směru od silnice č. 13).
26. Kaštanka
Alej kaštanovníků setých (jedlých kaštanů) nechali ve své letní residenci v polovině 17. století vysázet chomutovští jezuité. Důvodem bylo opatřit obyvatelstvu Chomutova nouzový zdroj potravy v případě hladomoru, tak jak jej Chomutov zažil ve třicetileté válce. Zmínku této unikátní aleji věnoval již roku 1679 Bohuslav Balbín ve svých „Miscellanea historica regni Bohemiae“. V průběhu 18. a 19. století se chomutovská kaštanka stala oblíbeným místem vycházek chomutovských měšťanů a roku 1887 v ní chomutovský okrašlovací spolek vybudoval výletní pěšinu vedoucí od kamencových lázní a pokračující dále do Jirkova. V roce 1899 byla v kaštance vybudována výletní restaurace s tanečním sálem a verandami. V meziválečném období se kaštanka stala místem setkávání české menšiny. Výletní restaurace však v roce 1946 vyhořela a v 60. letech byly její zbytky zbourány. Dnes je chomutovská kaštanka součástí Podkrušnohorského zooparku a roste v ní 133 vzrostlých kaštanovníků setých. Vedle kaštanové aleje ve východočeských Nasavrkách je pokládána za nejstarší a nejsevernější alej kaštanovníků v ČR. Sběr jedlých kaštanů je však již dnes pod pokutou přísně zakázán.
25. Skanzen Stará ves
Ukázkou historie a způsobu života obyvatel původních vesnic Krušnohoří je soubor staveb v části areálu nazývající se Stará Ves. Stavby a jejich okolí jsou vybaveny dobovými předměty, které si návštěvníci mohou zblízka prohlédnout a prostřednictvím informačních cedulí nebo průvodce se dozvědí o významu a funkci daného předmětu. Dominantou Staré Vsi je funkční větrný mlýn holandského typu. Roubená stavba zve k návštěvě stálých expozic včelařství a hračkářství. Statek nabízí komplexní pohled na venkovský život zahrnující běžné domácí práce, zemědělství a řemeslnictví. V rámci doprovodných akcí se zde konají také názorné ukázky téměř zapomenutého způsobu života i lidových tradic a řemesel.
Do Staré Vsi můžete zavítat v rámci jednotného vstupného do zooparku. Otevřena je každý den. Na pokladnách jsou k dispozici brožury s podrobnými informacemi o stavbách ve Staré Vsi. Máte-li zájem dozvědět se více informací, můžete využít průvodce.
29. Bezručovo údolí
Bezručovo údolí, původně nazývané Grundtal, je nejhlubším a nejdelším údolím Krušných hor a dnes přímo navazuje na sídelní aglomeraci Chomutov-Jirkov. Na přelomu 19. a 20. století se Bezručovo údolí stalo vyhledávaným výletním místem Chomutovanů. V roce 1881 vznikl první výletní hostinec přímo v továrně na výrobu hřebíků, vlastněné Franzem Heegem, který o osm let později nechal vedle továrny postavit novou restaurační budovu s prostorným sálem. V samotném údolí při toku Chomutovky se nacházely tři mlýny s vodními pilami, které začaly být koncem 19. a počátkem 20. století využívány také jako oblíbené výletní restaurace. V roce 1898 byla v údolí vybudována silnice důležitá pro stavbu přehradní nádrže Kamenička (původně Franz Josef Talsperre), která měla vodou ze stejnojmenného potoka zásobovat rozrůstající se Chomutov. Při tzv. Druhém mlýně vznikla na počátku 20. století kromě restaurace i turistická chata, ale nejvyhledávanějším byl Třetí mlýn, stojící na soutoku Chomutovky, Kameničky a Křimovského potoka, nazývaný také „Mlýn tří vod“ („Dreiwassermuhle“). První i Druhý mlýn dodnes slouží restauračním a ubytovacím účelům, avšak Třetí mlýn již po dlouhém období chátrání téměř zcela zanikl. V roce 1895 byl nedaleko Prvního mlýna odhalen pomník Aloise Schmidta, jenž byl profesorem chomutovského učitelského ústavu a spoluzakladatelem Krušnohorského spolku (Erzgebirgsverein) a který roku 1885 tragicky zahynul při výstupu na slovinský Triglav. Po roce 1945 byl tento pomník upraven na pomník Petra Bezruče a při této příležitosti bylo údolí přejmenováno na Bezručovo. V roce 2002 bylo údolí vyhlášeno přírodním parkem Bezručovo údolí a jeho součást jsou přírodní rezervace Novodomské rašeliniště, přírodní rezervace Buky nad Kameničkou a přírodní památka Krásná Lípa. V Bezručově údolí se nachází i zřícenina hrádku Hausberk, nazývaného také Alberk, jenž byl vystavěn zřejmě na přelomu 13. a 14. století. Písemné prameny se o něm vůbec nezmiňují, takže jeho skutečné jméno neznáme. Svůj název dostal podle kopce, na němž stojí. V údolí se dnes nachází několik značených turistických stezek a cyklotras.
30. Horský hotel Partyzán
Vrch Strážiště (něm. Hutberg nebo Hütenberg, 511 m n. m.) byl vyhledáváním místem vycházek chomutovských obyvatel již v druhé polovině 19. století. Roku 1882 tam byla vybudována dřevěná vyhlídka – gloriet. Ten měl podobu osmiboké věže vysoké 8 metrů, v jejíž základně byla umístěna malá výletní restaurace. Roku 1924 však Gloriet vyhořel. Zástupci města Chomutov se rozhodli na místě původního glorietu vybudovat horský hotel s restaurací a kamennou rozhlednou. Z architektonických návrhů byl nakonec vybrán projekt chomutovského architekta H. Kuglera. Stavba započala roku 1927 a byla dokončena 12. prosince 1931, kdy byly hotel a rozhledna představeny veřejnosti. Rozhledna je vysoká 20 metrů a na vyhlídku vedlo 73 schodů. Po roce 1946 nesl objekt nové jméno „Horský hotel Partyzán“ a dále sloužil jako oblíbené turistické místo. Po roce 1990 měnil hotel s rozhlednou často nájemce, dokud nebyl v roce 2001 prodán soukromému majiteli. V roce 2004 objekt vyhořel a z restaurace zůstaly pouze obvodové zdi, věž byla poničena a celý areál byl uzavřen. V letech 2005 až 2010 však byla provedena celková rekonstrukce, při které byla hlavní dominanta hotelu, dvacetimetrová věž, zachována. Ta je však dnes již pro turisty nepřístupná.
31. Muzeum Na Kočičáku a opevnění na Chomutovsku
Krušné hory jsou horský masiv táhnoucí se podél hranic s Německem od údolí Svatavy přes Klínovec po Děčínský Sněžník, byly již od hlubokého středověku protkány různými stezkami a obchodními trasami mezi německým Saskem s centrem v Lipsku a českým vnitrozemím s centrem v Praze. I po uplynutí několika stovek let zůstaly tyto cesty nezměněny, a proto se ani nelze divit, že se nejvyšší velení čs. armády zabývalo řešením obrany Krušných hor.
Kromě nerealizovaných plánů na výstavbu těžkého opevnění se počítalo především s obranou zajištěnou linií lehkého opevnění. V roce 1936 byl zadán stavební firmě arch. Hieke z Loun stavební úsek V. b Chomutov čítající 57 objektů lehkého opevnění, které vytvořily obranný oblouk před Chomutovem. O rok později bylo stávající obranné postavení tvořené objekty starého typu zesíleno výstavbou 25 řopíků v rámci stavebního úseku K-51 Chomutov, jehož vybudování bylo svěřeno chomutovské stavební firmě J. Stambašský, která později od stavby ustoupila, a výstavba byla proto svěřena pražské stavební firmě Ing. J. Raynal a O. Balcar. V roce 1938 byla obranná linie u Chomutova kompletně dokončena a připravena k obraně. Po mnichovské dohodě připadlo veškeré opevnění Německu. Po skončení druhé světové války již ztratila celá podkrušnohorská obranná linie strategický význam a dochované opevnění nebylo již dále udržováno. Později došlo především v souvislosti s rozsáhlou těžební a průmyslovou výstavbou k likvidaci velkého množství objektů lehkého opevnění.
Muzeum je tvořeno několika objekty lehkého opevnění z roku 1936 a 1937. Novější typ lehkého opevnění zastupuje objekt č. 10/A-160, šikmý, vybudovaný v rámci úseku K-51 Chomutov. Tento objekt je kompletně zrekonstruován včetně výstroje a výzbroje do stavu, v jakém se nacházel ve chvíli, kdy měl být uplatněn v boji s nepřítelem v roce 1938. Návštěvník může uvnitř vidět původní výbavu včetně zbraní a výstroje osádky. Samozřejmostí je i obnovený maskovací nátěr provedený podle dochovaných zbytků původního maskování.
Součástí muzea jsou i pevnůstky z roku 1936: Objekty č. 86/A, 87/C a 88/B úseku V. b, přičemž č. 87 je navíc pro své atypické provedení bez prostřední střílny celorepublikovou raritou. I tento bunkr je uveden interiérově a exteriérově do původní podoby z roku 1938. Zbývající pevnůstky jsou zatím rekonstruovány pouze exteriérově.
Za zhlédnutí stojí i ukázka překážkového systému, který v roce 1938 tvořil součást obranných opatření na většině linií lehkého opevnění. Je to nejdelší zrekonstruovaná protitanková překážka v České republice. Do muzea jsou zahrnuty také zbylé objekty vzor 36, č. 85, 84 a 83, obtáčející vrch Na Kočičáku, z nichž dva poslední uvedené objekty tvoří uzávěru tehdy důležité komunikace Chomutov–Blatno. Jejich okolí s dosud patrnými zákopy a kulometnými hnízdy stojí za to vidět. Proto již nyní existuje naučná stezka, po níž lze absolvovat necelý 1 km dlouhou cestu do historie mezi objekty opevnění, zákopy a zapomenutými kulometnými hnízdy. To vše samozřejmě s odborným výkladem zkušených průvodců.
Otevírací doba: květen–září: 10.00–17.00
